Eager´s Cup 2005,

Nová Ves, 16.4.2005

Míla Vrbová

Border kolie z holandského družstva Flying Dutch a její otočka na boxu.

Výsledky turnaje, přehled účastníků a další informace o turnaji najdete na http://eagerscup.wz.cz

Fotky jsou tentokrát všechny z mého foťáčku...i když spolu pořád ještě trochu bojujeme ;-)

„A teď už může začít pršet,“ zdvihla jsem v sobotu 16.4.2005 krátce po páté hodině odpolední hlavu i ruce k nebi. Kdybych byla věřící, tak dám následující den sloužit mši, že nám „ten nahoře“ tak přál - na rozdíl od meteorologů, kteří celý týden sveřepě vyhrožovali pátečním příchodem studené fronty a sobotním „zataženo s přeháňkami a bouřkami“. Nevyšlo jim to, kiš kiš, sluníčko pralo jako šílené a my jsme mohli odběhat celý turnaj venku na trávě, což bylo o mnoho příjemnější než kdybychom se museli uchýlit do přilehlé jízdárny.

Vůbec se nám většina věcí nakonec vydařila lépe, než se třeba ještě v pátek zdálo. Když jsem se večer před turnajem vrátila k smrti unavená z Nové Vsi, kde jsme s Dianou strávily celé odpoledne přípravou dráhy a areálu (což nám „místňáci“ zpestřovali sveřepým házením klacků pod nohy – např. „ten písek vám přivezeme za deset minut“ = nikdy, „to s váma může vyřídit jenom pan Veselý, a ten před chvílí odjel pro koně a my nevíme, kdy se vrátí“ atd.), říkala jsem si, co to bylo za blbý nápad, pouštět se do takovéhle akce… Jenomže flyball je u nás pořád ještě na úrovni „co si sami nezorganizujeme, to nebude“, takže když se mi v sobotu v šest hodin ráno ozval budík, nezbylo než poručit zničenému tělu „vstaň a funguj!“, a jít do toho. Koneckonců, když si k nám přijeli zazávodit Rakušáci a dokonce i Holanďani, nesmíme si uříznout ostudu…

Letňanské družstvo Dream´s Family potvrdilo roli favorita a v turnaji zvítězilo, i když zdaleka ne tak jednoznačně, jak se čekalo.

Holandští Flying Dutch, kteří skončili na druhém místě,  předváděli dokonalou souhru a jen občasné nálady jejich malého smooshounda tento soulad narušovaly. A fotku zase narušil jeden český pudlík v pozadí...;-)

Letňanští Hop Trop Prague byli nakonec třetí a s Holanďany i s Dream´s Family svedli velmi napínavé a vyrovnané souboje.

No, ostuda to snad nakonec nebyla, i když nám nečekané problémy s EJS způsobily nejednu pernou chvilku. Protože jsem celý pátek a sobotu kmitala mezi organizováním, pískáním a závoděním, nebudu se tady snažit o nějaké zevrubné hodnocení, spíš jen sepíšu ty momenty, které mi nejvíc utkvěly v paměti. Nejprve o věcech týkajících se organizace:

-   strašně moc mi pomohla Míša Bakrlíková, která se s vervou sobě vlastní vrhla do shánění sponzorů a zajistila nejen penízky na pronájem celého areálu, ale i spoustu krásných cen. Její SMSky typu „Mam nalozeno a do auta se mi nevejde uz ani vlastni pes“ byly opravdu rozkošné. Myslím, že má zásluhu i na počasí, protože mi z cen, které dostala od jednoho ze sponzorů, věnovala se slovy „aby vyšlo počasí“  velký červený deštník. Podle známého zákona se počasí chová přesně opačně, než na co jste připraveni, a tady to fungovalo jednoznačně ,      

Maliňačka Sheila a její ostrý start od boxu,

maliňačka Kitri a její let přes překážky

kříženec Leo a jeho technika na boxu,

a kříženec Robin a jeho otočka od boxu.

= kompletní družstvo Hop Trop Prague, které jsem jako jediné z našich družstev stihla celé vyfotit.

- další nepostradatelný človíček byla Diana Vyskočilová, která se mnou v pátek areál připravovala, pak si dojela domů pro psa a věci a přijela s ním pro jistotu přespat ke mně, protože by ráno mohla mít problémy s dopravou do Prahy ("co kdyby náhodou ten jediný autobus, co od nás ráno jede, vůbec nepřijel..."). Během turnaje závodila (a její Alpík se choval jak zkušený profík), nabíjela družstvu Hop Trop Prague, přepisovala výsledky na „nástěnku“, a ještě si vymohla, že bude aspoň párkrát i startovní rozhodčí, když už zdárně absolvovala to školení rozhodčích ,

- že byly nepostradatelné i Renata a Tamary Kvěchovy, které na turnaji fungovaly jako startovní rozhodčí, to je už ohraná písnička. Po každém flyballovém turnaji jim děkuju a chválím je, a dělám to moc ráda… Nevím, čím jsme si zasloužili, že se tyhle dvě rozhodly věnovat zrovna flyballu - takoví obětavci jsou vítáni v každém klubu, který vyvíjí nějakou aktivitu. Krom toho, že obě posuzovaly, nechaly také zhotovit úžasné zašlapovací značky pro označení metrů v rozběhové části dráhy, a Renča vytiskla moc pěkné diplomy,

-         

-  milou pomocí bylo „průvodcování“ Dana Hagena a Aleniny sestřenice – v pátek před turnajem protáhli Holanďany po památkách po celé Praze. Naděje, že tím bude holandské družstvo oslabeno, protože celý výlet absolvovalo i se psy, se však bohužel ukázaly jako liché,

- Aleně Králové vděčím za to, že jsem vše přečkala bez duševní úhony, a jí i mně spadl obrovský kámen ze srdce, když bylo po všem. Myslím, že Igi by byl se svou paničkou (a snad i s turnajem) moc spokojený ,

-          - další obrovské poděkování si zaslouží všichni ti, kdo závodili a zároveň pomáhali, ať už jako rozhodčí, nabíječi nebo třeba sběrači míčků či hlasatelé. Je strašně fajn mít kolem sebe lidi, na které se člověk může spolehnout a kteří bez řečí jdou a udělají, co je potřeba.

No a pokud jde o závodění:

 - nesmírnou radost mi udělalo družstvo, ve kterém jsem závodila, tedy Hop Trop Prásk. Ač jednoznačně patřilo mezi outsidery turnaje, protože mělo ve svém středu jen dva psy, kteří už někdy ve flyballu závodili, dokázalo se v Double Elimination probít až na čtvrté místo a zaběhnout v něm dokonce druhý nejlepší čas – 23,18 s! Kříženec Jim, když se zrovna nevyhýbá překážkám, je fakt úžasný; borderka Fanny byla pro mne asi nejmilejším překvapením mezi všemi psy; kerník Alpík běhal jako zkušený závodník, bígl Matýsek „bígloval“ jenom jednou a jinak byl skvělý a spolehlivý; moje pudlinda Ginnunka si vážila každé chvilečky, kdy nemusela být zavřená v krabici, a předvedla svůj obvyklý standard, a beauceronka Berta, která začala teprve dva dny před turnajem spolehlivě běhat na box, si sice vybrala slabší chvilku, ale myslím, že zanedlouho bude pro toto družstvo opravdovou oporou; 

Nejmladší závodnice celého turnaje - Bára s borderkou Fanny.

- uchvátil mě malý Dominik, který ve svých čtyřech letech dělal nabíječe českobudějovickému družstvu Alea. Byl naprosto skvělý a myslím, že si získal naprosto všechny účastníky turnaje,

-         - překvapila mě neuvěřitelná rychlost holandské ovčačky Galaxy, s jakou vyrazila za opodál klusajícím koněm. Škoda, že s takovou vervou neletí i k boxu pro míček…,

-   o záludnostech flyballu a o tom, že leckdy není do poslední chvíle nic rozhodnuto, jsem se znovu přesvědčila v napínavém souboji družstev Hop Trop Prague a Hakuna Matata, kdy se při těsném a dramatickém doběhu dvou posledních psů kříženec Robin nepochopitelně zarazil před poslední překážkou a umožnil tak svému pomalejšímu soupeři vyhrát, 

- vyděsil mě dotaz Victora, vedoucího holandských Flying Dutch, jestli bychom nechtěli v roce 2007 uspořádat mistrovství Evropy ve flyballu. Pravda, ptal se někdy na začátku turnaje, kdy se zdálo všechno v naprostém pořádku... ;-),

-         - šokovalo mě prohlášení Josiho, vedoucího družstva Hakuna Matata, že letos nepojedou na mistrovství Evropy, protože absolvují jenom jeden zahraniční turnaj za rok, a to je letos Eager´s Cup. Pokud je to pravda, tak je to pro nás obrovská pocta.

Co ještě dál psát? První ročník Eager´s Cupu je zdárně za námi, ten další snad před někde před námi… Je to dřina udělat slušný závod, ale myslím, že to za to stojí (tedy ne finančně, protože to jsme těžce v mínusu). Díky hojné účasti zahraničních družstev se mi splnilo zdánlivě nesplnitelné přání, které jsem vyslovila na mistrovství Polska - tedy pískat i v České republice turnaj, kterého by se zúčastnilo sedm družstev.

No, nebudu lhát – jsem ráda, že už je to za mnou. Ozvala se velká rána, jak ze mne spadla tíha odpovědnosti…a o pár hodin později jsem skoro přestala dýchat, když jsem si uvědomila, že v pondělí 18.4. musím poslat přihlášky našich družstev na mistrovství Evropy a v nich stanovit vstupní časy. Na to si nejspíš vezmu věšteckou kouli, protože obě naše družstva pro Evropu běhala časy hluboce pod svými teoretickými možnostmi.

P.S.1: V neděli ráno mě probudily dešťové kapky bubnující na okenní sklo… Ať žije meteorologie!

P.S.2: Renča Kvěchová se mi svěřila, že má z turnaje namožené hýžďové svalstvo. Sice coby startovní rozhodčí celý den seděla na židli, ale byla tak strašně nervózní a napjatá, že nedokázala sedět normálně .

Dianinu verzi článku o turnaji Eager´s Cup (s několika mými drzými komentáři) rovněž připojuji:

Tady končí flyball ...a začíná kamikadze :-)

Po pořádné sprše a dlouhém vybalování svých a Alpových věcí zapínám počítač. Marně si snažím ve své (flyballem pomatené:-)) hlavě srovnat všechny myšlenky a dojmy...připadá mi neuvěřitelné, že to celé byl jenom jeden den a ne minimálně víkend. I když, pravda, začalo to už v pátek... Jo jo, taky mám dojem, že jsem byla nejméně měsíc na jiné planetě...

Celý týden se mi podařilo zachovávat jakýsi nadhled a ubránit se tak náporu „flyballové horečky“. Bohužel, nakonec můj imunitní systém (jako už mnohokrát) selhal a flyballová horečka mohla vypuknout naplno... Pro bližší představu: řítíte se obrovskou rychlostí po dráze Formule 1, neohlížíte se ani napravo, ani nalevo, ani dozadu a ani nepřemýšlíte, co bude dál...zkrátka jediné, na co se soustředíte, je přímo před vámi červeně svítící a blikající nápis FLYBALL!!! Všude kolem je temno...:-) Ach jo. A nezmůžete vůbec, ale vůbec nic. Jinak lze totiž jen těžko vysvětlit to, co jsem v ten pátek a sobotu prováděla... U mně to mělo trošku jiné příznaky - asi 100x denně jsem si při pohledu z okna či při procházce se psy říkala: "Hlavně ať v sobotu neprší, ať v sobotu neprší, ať v sobotu neprší..."  

V pátek  jsem s Mílou vyrazila do Nové Vsi připravit dráhu, překážky atd. Také značení cesty bylo nutno udělat, a tím jsme začaly. Na první pohled jednoduché. Vyhlídly jsem si vhodnou dopravní značku, zastavily a chtěly na ni nalepit směrovku (krásnou, flýbalovou :-)). No jo, ale než jsem k té značce došly, tak ona nám, potvora jedna, nějak moc vyrostla! Neuvěřitelný úkaz... Ano ano, dopravní značky, které vypadaly být celkem rozumné výšky, se zblízka jevily neuvěřitelně velké...nebo prostě jenom nejsou konstruované pro nalepování nějakých nesmyslů od dvou trpaslíků ;-).  

Dalším bodem bylo najít prostor pro postavení dráhy. Trochu mi to připomnělo shánění triček pro naše družstvo - prostoru (triček) všude plno, ale buď je moc zarostlý (trička moc drahá), nebo křivý či rozrytý (triček jedné barvy méně než pět)... Obojí se nakonec naštěstí podařilo nalézt. A pak to přišlo. Nekonečné plůtkování, vyměřování, pískování a další a další...no, při mé třetí výpravě za pískem a velmi zlým psem (ten byl naštěstí zavřený v kotci, ale běsnil tak, že jsem si při průchodu kolem něj honem přeříkávala všechny rady týkající se obrany při napadení psem. A to jsem tam šla jednou, zatímco Diana několikrát...) jsem začínala mít pocit, že už jsem od těch místních vesničanů skoro k nerozeznání... Odjížděly jsme šíleně utahané a při představě zítřejšího maratonu mi zrovna moc do zpěvu nebylo... Já sem totiž měla být jakési výhodné balení „tři v jednom“ – závodník + nabíječ + startovní rozhodčí. A to prosím z vlastní vůle, neboť jsem si s nezdolným optimismem říkala, že se to všechno dá v pohodě stihnout... No a abych se náhodou nenudila, tak jsem ještě na sebe vzala i zapisování do výsledkových listin! Jo, jo... Vidíš, vidíš, já ti říkala, že by sis toho startovního rozhodčího měla pro tentokrát odpustit, protože máš už takhle práce dost...to je tak, když někdo neposlouchá ty starší a zkušenější (neříkám, že moudřejší ;-)).  

Tak dobrá, řekne si normální člověk, když už mě čeká takový náročný den, tak si aspoň večer před tím pořádně odpočinu. Cháchá, ale v mém případě nebyl na odpočinek vůbec čas. Přilítla jsem domů a začala zuřivě balit vše potřebné, neboť jsem chtěla autobusem v devět vyrazit zase zpátky do Prahy. Celou dobu se mi zdálo, že to prostě nelze stihnout, ale tenhle večer přál rekordům a já už před devátou měla všechno zabalené. No...ale pak jsem...ehm... zjistila,  že mi ten autobus nejede v devět, ale až v deset! Achich, to se mi snad jenom zdá. Takže jsem s Alpem do Malešic dorazila až v jedenáct. Byli jsme ubytováni ve V.I.P. pokoji, kde takhle spala např. Katka Terčová, Eva Šulcová a další...taky Blanka Potočná, Martina Vondráčková...další jména už si nepamatuju, ale těch mimopražských agiliťáků, kteří u mne za ta léta přespávali, už bylo docela dost ;-). Taková čest! Na Alpíka to bohužel zas až tolik nezapůsobilo a brzy se tam začal chovat skoro jako doma (teda, takhle jsem to zase říct nechtěla...). Ještě než jsem usnula, tak jsem mu výslovně zakázala jakékoliv hlídání. Alp sice souhlasil, ale jakmile se mu zdálo, že už dostatečně tvrdě spím, tak si to hlídání prostě vyzkoušet musel. Potvora. Zvláštní však bylo, že vzbudil všechny...kromě mě! Mě teda vzbudil spolehlivě - bylo 2:08, když mě z hlubokého bezvědomí probral řev nějaké obrovské bestie... Myslím, že jsem v té chvíli vykřikla něco o okamžité vraždě jistého čtyřnožce... A nepochybuju, že sousedi měli skoro stejně velkou radost jako já.

Ráno bylo typické. Proboha! Kde to jsem? To byly mé první myšlenky po probuzení. Pudlíkový budíček mně však spolehlivě napověděl... Ano ano, vítání spících návštěvníků patří mezi Ginnunčiny parádní disciplíny :-).  

A maraton mohl začít. Eva mi tuhle na tréninku říkala, že ona dělá ten flyball tak jako rekreačně...a já jí na to tehdy odpověděla, že flyball NELZE dělat  rekreačně, a že já to mám skoro na plný úvazek :-). No, myslím , že dnes byl ten úvazek ještě plnější než plný... Zkrátka, fakt jsem se ani na vteřinku nezastavila. Honem nabíjet, jéje, pak běžíme – letím pro Alpa a v letu si ještě převlékám tričko, (to tvoje převlíkání hoptropových triček bylo fakt úžasné! :-), a což teprve to dilema, když obě hoptropí družstva běžela proti sobě a ty jsi měla závodit a nabíjet současně... ;-),  pak honem dávám Alpa zpátky – musím na čáru...a kdy sakra napíšu ty výsledky?  Do toho ještě takové novinky jako např. „falešný start“ (Eva). To mě dostalo - vždyť já flyballová pravidla znám i pozpátku, a něco takového jsem slyšela poprvé! A není to něco jako falešná březost? ;-)

Sláva, už je vyhlášení. Tenhle závod byl pro mě úplně o něčem jiném. Vím jen, jak běhali Hop Trop Prague a my, Práskové, pak ještě možná, jak dopadlo celkové pořadí, ale jak se jmenuji, to už vážně netuším... Ale hlavní je, že to, co jsem chtěla, co jsem potřebovala (k životu?), to tu bylo. Adrenalin, euforie, FLYBALL...protože flyball je prostě droga :-).

D.V. (hadr na koštěti)  

P.S.: V jednu chvíli se na okamžik ke slovu dostal i zdravý rozum a já si přísahala, že už nikdy, nikdy, nic takového (3 v 1 atd.) neudělám...a hádejte, co budu dělat příští rok touto dobou...? :-)) Kolikrát jsem si JÁ při těch nekonečných přípravách říkala, jestli mám něco takového vůbec zapotřebí a proč se na to vlastně nevykašlu...no, nevykašlu, no... :-). Asi jsem blázen. Oprava: URČITĚ jsem blázen. A Diana taky. :-)