Výsledky ve formátu pdf-zip:

Souhrnné výsledky ME

Detailně: Divize 1, Divize 2,

Divize 3, Divize 4+5 Round Robin, Divize 4 neděle, Divize 5 neděle

Mistrovství Evropy 

ve flyballu 2003

Míla Vrbová

Hop nebo Trop 

- s flyball boxem do světa na zkušenou  

( stručnější verze článku ve formátu doc je ZDE)

Fotky se po poklepu zvětší a vypadají lépe. 

A tady je video - první český rekord 20,59 s, který zaběhlo družstvo ve složení Sheila-Kitri-Blackie-Čita 

(ve formátu pro Windows Media Player, velikost cca 1MB)

Stejně jako mnoho dalších pejskařů jsem i já považovala dlouhou dobu flyball za nenáročnou zábavu. Vždyť co je na tom - pes přeskáče čtyři překážky, chytí míček vystřelený z boxu a vrátí se s ním přes překážky zpátky k psovodovi... Vypadá to jednoduše, ale jen do chvíle, než si zkusíte vytvořit flyballové družstvo, vezmete do ruky stopky a začnete srovnávat svůj čas se zahraničními družstvy.

Srovnávat se s českými družstvy totiž nemůžete, protože tu zatím žádná stálá družstva nejsou. Flyball u nás ještě nezapustil kořeny, i když snaha tu kdysi byla, dokonce se konal i seriál závodů o pohár Pedigree. Se zánikem poháru jako by však zanikl i flyball, závody se už téměř nekonají. O to troufalejší byl pak můj nápad sestavit první české družstvo pro Evropský turnaj ve flyballu (tedy Mistrovství Evropy), který se konal počátkem června v Holandsku. Domnívala jsem se, že flyball by mohl být velmi vhodným náhradním sportem pro mou pudličku Ginny na tu dobu, kdy jsem kvůli problémům s očima nesměla běhat agility. Jen to chtělo najít do družstva ještě pár dalších nadšenců, kteří by byli ochotni jet se mnou až do Holandska.  

Zrod družstva

Základ našeho družstva tvořili ti, kdo už v minulosti ve flyballu závodili (byť ještě na starém typu boxu, který vyhazoval míčky šikmo vzhůru), později přibylo i pár nových tváří. Šlo vesměs o psovody z různých kynologických klubů z Prahy a okolí, kteří se mohli pravidelně zúčastňovat společných tréninků na cvičáku v Praze-Hostivicích. Souhra družstva a vzájemná snášenlivost psů je totiž ve flyballu mimořádně důležitá. Psi se spolu střídají na startovní/cílové čáře, v optimálním případě se míjejí čumák-čumák, přičemž se nesmí vzájemně sežrat. Nic pro psí závistivce, kteří nesnesou, když proti nim přibíhá pes s míčkem... Na střídání se dá vyhrát nebo prohrát závod, také proto je mistrovství Evropy organizováno nikoliv jako souboj států, ale jako souboj klubů.

Na mne nakonec oproti původním plánům zbyla „pouze“ funkce trenéra a kouče, byť jsem si zpočátku myslela, že by moje trpasličí pudlička Ginny mohla být platným členem družstva. Je malá, takže by družstvu snížila výšku překážek (ta se určuje podle kohoutkové výšky nejmenšího běžícího psa v družstvu) a je i dost rychlá, v agility patří mezi nejrychlejší psy kategorie Small. Ginnunka má však bohužel zažitý zlozvyk ze starého typu boxu, kdy při chytání míčku od boxu trošku odstupuje. Nový box ale střílí rychleji a míček jí pak často upadne, což znamená citelnou časovou ztrátu pro celé družstvo. Nicméně s odstupem času  mohu říci, že mi funkce trenéra dala mnohem víc, než kdybych jen sama závodila. Ginnunku jsem do Holandska s sebou nakonec vzala, ale jen proto, že ráda cestuje, do závodů jako takových nezasáhla.

Družstvo jsme na popud Aleny nazvali HOP TROP PRAGUE (tak trochu podle našeho přístupu k mistrovství). Jako talisman jsme měli nádherného plyšového šneka, kterého Michal potkal v nějakém obchodě a jak říkal, prostě ho tam nemohl nechat. Talisman to byl opravdu vhodný, neboť první změřitelné časy našeho družstva, se pohybovaly kolem 25 sekund – nic moc, když uvážíme, že nejlepší evropské družstvo, belgické Black Brains I, má rekordní čas 17,35 sekundy... Ani nemluvím o světových rekordmanech z USA, kteří běhají za 15,75 sekundy. Bylo jasné, že s úplnou špičkou se ještě srovnávat nemůžeme. Náš plánovaný výlet do Holandska jsme proto brali spíš jako sbírání flyballových zkušeností. Nicméně začali jsme s tréninky a pozvolna přicházeli na to, že flyball není vůbec jednoduchý a že to bude ve skutečnosti pěkná dřina.

Už jen najít vhodnou posloupnost psů v družstvu tak, aby všichni běželi spolehlivě a rychle, dalo dost zabrat. Trochu to připomínalo takové ty logické problémy, co se občas objevují v novinách či časopisech. Podle zadání je třeba určit pořadí psů v družstvu, když: maliňačka Sheila musí běžet jedině jako první, protože nesnese, když pes vracející se proti ní zpět už míček má a ona ne. Čita a Tim nemohou běžet proti Kitri, protože ona je moc velká a Čita a Tim se jí bojí. Sheila je občas nepříjemná i na psa, který vybíhá za ní, což tolerují jen Igi a Kitri. Tim a Peggy běhají rychleji uprostřed družstva, protože se nechají vyprovokovat psem před nimi. Igi může běžet kdekoliv a proti komukoliv. Tim má občas problémy, když proti němu vybíhá Igi. Kitri a Igi jsou nejrychlejší z družstva. V jakémkoliv složení družstva musí být buď Tim nebo Čita (nebo oba), kvůli snížení výšky překážek. A teď to vyřešte a udělejte z toho spolehlivé družstvo!  

Postupně nám vykrystalizovaly dvě hlavní sestavy, kterých jsme se později drželi a jen mírně je obměňovali: Čita-Tim-Igi-Kitri a Sheila-Kitri-Igi-Čita. Peggy byla téměř univerzální náhradník, až na malé výjimky ji bylo možno zařadit v družstvu kamkoliv a její přítomnost v družstvu nezpůsobovala problém žádnému psovi. První zmíněná sestava, opakovaně prověřovaná, byla v trénincích rychlejší a tlačila časy našeho družstva dolů.

Dvoudírový box

Díky médiu zvanému internet jsme přišli na řadu fint, které už objevil někdo před námi a z nichž mnohé na naše psy fungovaly. Další rozumy a užitečné rady jsme získali prostřednictvím e-mailů od pořadatelů mistrovství. Nejvíc nás ale zasáhlo zjištění, že v zahraničí už prakticky nikdo neběhá na jednodírový box (na který jsme dosud běhali my), protože vícedírové boxy (dvou nebo třídírové) umožňují psům lepší otočku. Dáte-li míček na stranu a ne doprostřed boxu, pes se točí na boxu už při chytání míčku (tzv. plavecká otočka) a mnohem rychleji se vrací zpět (tedy pokud ho to správně naučíte). A tak jsme i my narychlo sháněli někoho, kdo by nám postavil vícedírový box. To nebylo nic jednoduchého v zemi, kde o flyballu jen sem tam někdo něco tuší a kde je katapultový box (co vyhazuje míčky vzhůru) zhusta považován za jediný možný druh boxu. Pouhý měsíc před mistrovstvím se to však Michalovi zázračně povedlo! Jeho kolega z práce nám box postavil. Bohužel do něj zpočátku přidal i trochu svých nápadů (nabíjení pomocí pák na bocích boxu, což přesahovalo povolený rozměr boxu), takže byly nutné ještě drobné úpravy.

První trénink na dvoudírovém boxu absolvovali naši psi 13. května 2003. Nebylo to pro ně jednoduché, najednou jsme po nich chtěli úplně jiný způsob naběhnutí na box a někteří z nich se tomu urputně bránili. Většina psovodů se samozřejmě zpočátku nevyhnula komentářům typu „ten můj pes je úplně blbej a v životě se to nenaučí“. Hvězdou tréninku byla maliňačka Sheila, která byla schopna správně k boxu nabíhat již v prvním tréninku (pravda, bez plavecké otočky). Ostatní psi to pochopili povětšinou na druhém tréninku, jen Michal s Čitou si prožil malé trauma, protože Čitě to nešlo. Plaveckou otočku začal na boxu po druhém tréninku téměř sám od sebe dělat jen Tim.

Break-out time

Velkým oříškem pro nás bylo určit si tzv. break-out time. Družstva na mistrovství Evropy jsou totiž rozdělena podle výkonnosti do divizí (vloni do čtyř, letos do pěti) tak, aby se  potkala družstva přibližně stejné úrovně. Zařazuje je pořadatel, buď podle nejlepšího času, kterého družstva dosáhla v oficiálních závodech (to se týkalo družstev z Belgie a Holandska), anebo podle break-out time, což je jakýsi mezní čas, ke kterému je schopno se družstvo svým výkonem přiblížit, ale není schopno ho překonat. Break-out time se týká družstev, která v průběhu roku nezávodí na oficiálních závodech s elektronickou časomírou, tedy nejen nás, ale i Italů, Rakušanů a Němců. Během mistrovství jsme zjistili, že je to nespravedlivý systém, protože break-out time nesmí družstvo podle pravidel překonat (pokud ho překoná, prohraje běh), zatímco družstva zařazená do divizí podle času z předchozích závodů mohou svůj čas libovolně zlepšovat!

Po třech měsících (ručně měřeného) tréninku na jednodírovém boxu a e-mailových konzultacích s Markem, naším „osobním poradcem“ z řad organizátorů mistrovství, jsme tedy stanovili náš break-out time na 21,10 s, což nás zařadilo na čelo čtvrté divize. Ale člověk míní a psi mění...

Naši psi po přechodu na dvoudírový box zprvu výrazně zpomalili, protože nový způsob otáčení ještě neměli zažitý. Potom však začali zrychlovat a jen těžko se odhadovalo, jak moc se ještě mohou zlepšit. Bylo jasné, že se náš break-out time bude hodně otřásat v základech. Současně nás však potkala velká rána - deset dnů před odjezdem na mistrovství se zranil borderák Igi, jedna z hlavních opor našeho družstva. Na náš nový dvoudírový box naběhl tak nešťastně, že se obnovily jeho problémy s vazy na předních packách a Igi začal výrazně kulhat. Chyba nebyla v boxu, to jen Igi srovnal nožičky jinak, než je srovnat měl. Co teď, kde za něj honem sehnat náhradu? Žhavila jsem internet a doufala, že se třeba stane zázrak. Předběžný zájem projevila Martina Vondráčková s borderkou Blackie Foxy Fox, ale chtěli jsme ji nejprve vidět běhat, abychom zjistili, zda zapadne do družstva. Borderky jako Igi totiž na stromě nerostou...

Na zmíněném mistrovství border kolií jsme také pečlivě sledovali našeho potenciálního náhradníka Blackinku. Běhala dost dobře, z přítomných borderek vypadala nejrychlejší a co bylo nejdůležitější – Martina měla opravdu zájem a chtěla s námi do Holandska jet! Po skončení mistrovství jsme je tedy ještě potrápili na dvoudírovém boxu a když se zdálo, že to Blackie zvládne, přemluvili jsme Martinu, aby přijela v úterý na náš poslední trénink. Nebylo to pro ni nic jednoduchého, neboť bydlí v České Třebové. Stejně tak pro ni nebylo lehké do družstva zapadnout a naučit se správně střídat. Snažili jsme se jí pomoci a poradit, jak jen to šlo, a ono to šlo nad očekávání dobře...dokonce tak dobře, že jsme se na zmíněném tréninku dva dny před odjezdem na mistrovství Evropy dostali několikrát dost výrazně pod náš break-out time. Co teď? Pokud by se nám tohle stalo na mistrovství, prohráli bychom běh, a běhat schválně pomaleji jde těžko... Poslala jsem tedy zoufalý e-mail pořadatelům mistrovství, i když už bylo rozdělení do divizí hotové, katalogy v tisku a naděje na změnu minimální. Naštěstí jsme nebyli sami, kdo se takhle zlepšil, těsně před mistrovstvím se to přihodilo i Rakušanům, původně zařazeným do páté divize. Díky tomu nám pořadatelé dovolili alespoň snížit náš break-out time na 20,75 s. Níž už to nešlo, protože tam končily časy třetí divize.  

Vzhůru DO HOLANDSKA!

Mistrovství Evropy se konalo ve dnech 7.-8.6.2003 v areálu jezdecké školy v holandské vesničce Burgh-Haamstede, ležící v provincii Zeeland na malém ostrůvku jižně od Rotterdamu. Na cestu dlouhou zhruba 1.200 km jsme se vydali z Prahy ve čtvrtek v noci. Ford Transit Combi 8+1 z jedné pražské autopůjčovny přes naše počáteční obavy bez problémů spolknul nejen osm lidských členů družstva, ale i sedm psů, čtyři stany, flyball box a spoustu dalších věcí. (Pravda, něco málo jsme odložili také do střešního boxu.) Cesta nejrychleji ubíhala těm šťastným, kteří ji dokázali z velké části prospat.

V pátek kolem poledního už jsme byli od Burgh-Haamstede jen pár kilometrů, a tak jsme se ještě zastavili na pláži u moře. Počasí bylo nádherné, moře na místní poměry teplé, tak proč toho nevyužít? Hodně našich psů vidělo moře poprvé v životě, s chutí však do něj naskákali, hlavně když je k tomu motivovaly aportky a sem tam i nějaký psovod, který neodolal a šel se osvěžit. Peggynku hodně lákala labuť, která ze zpočátku motala blízko břehu, a tak se vydala ji ulovit. Jediná moje Ginnunka pobíhala po břehu a vztekle štěkala na vlny, co na ni cákaly. Neplavec na sebe prostě musí být opatrný .

V místě konání celého mistrovství nás zpočátku trochu zaskočilo málo prostoru vyhrazeného celé akci. Malá travnatá loučka hojně posypaná hnojem měla být tím místem, kde měli všichni účastníci více jak dva dny stanovat a kempovat... Nevěřili jsme, že si máme postavit stany do toho hnoje - ale co se dalo dělat? Vedle byl flyballový parkur, naštěstí dostatečně velký a skvěle připravený, na dobrém travnatém povrchu. Nicméně na druhé straně parkuru se nacházela ohrada s koňmi a všude kolem byla hlína a spousta prachu. I proto jsme se okamžitě ptali po sprše, avšak neuspěli jsme – majitel areálu prý nesplnil svou část dohody a nejen že značně zúžil prostor vyhrazený pro flyballové mistrovství, ale také odmítl poskytnout potřebné hygienické zázemí, takže byly k dispozici všehovšudy dvě toalety s malými umyvadly. Jeden by nevěřil, že se něco takového může v Holandsku stát... Na malé loučce se nakonec tísnilo neuvěřitelné množství stanů a karavanů, postavených vždy jen pár centimetrů od sebe.

Sotva jsme rozbili stany, vrhnul se na nás Mark, dobrá duše, s kterou jsem si už několik měsíců mailovala a která nám poslala mnoho cenných rad. Mark byl jedním z pořadatelů a současně také rozhodčí první, čtvrté a páté divize, kromě toho se viditelně pasoval do role našeho patrona. Zjevně se těšil, že nás bude moci poučovat, a my mu byli vděční za každou dobrou radu. Přece jen jsme v tomto sportu o dost pozadu.

Mark zkontroloval náš box, vyzkoušel jeho funkce, udělal něco jako Hmmm a řekl, že je pro závody přípustný, jen má míček hodně hluboko, čímž je pomalejší. „Jak – pomalejší?“, divili jsem se, vždyť naši psi měli občas co dělat, aby míček prudce vystřelený z boxu správně chytli. Vzápětí Mark přinesl jeden z belgických boxů, který ve srovnání s tím naším vypadal jako Mercedes vedle Trabantu. To jsme zase udělali Hmmm my, a najednou nám bylo jasné, o čem to Mark mluví...

Během víkendu jsme měli možnost vidět mnoho boxů, přičemž všechny by se daly rozdělit zhruba do dvou kategorií. Buď šlo o typ „belgický box“ s prohnutou přední deskou a dvěma či třemi dírami pro míček (foto vlevo), nebo o typ „americký box“ s rovnou přední deskou a dvěma dírami pro míček (foto vpravo). Všechny tyto boxy se vyznačovaly tím, že z nich míček po nabití boxu koukal ven nejméně jednou polovinou a mechanika měla velice krátký krok. Náš box působil vedle nich poněkud exoticky. Pro nás však bylo nejdůležitější, že fungoval bezchybně a naši psi i nabíječ ho perfektně zvládali. Jaký problém může znamenat pro družstvo nefunkční box, jsme se měli možnost přesvědčit v neděli ráno, kdy se rozbil box jednomu našemu soupeři.

S boxy nás na turnaji potkala ještě jedna zajímavá příhoda. Když jsme viděli boxy, na kterých ostatní závodí, řekli jsme si, že zkusíme nějaký takový koupit, ale ouha! Nový box stál 370-400 EUR, na což jsme rozhodně neměli, a hodně použitý box, který nabízelo prvodivizní družstvo Lupus Need 4 Speed, stál 200 EUR, což se nám zdálo za second hand moc. Už jsme byli smířeni s tím, že si žádný box neodvezeme, když za mnou v neděli ráno přišel šéf Lupusů s dotazem, jestli ten jejich box tedy chceme. Vymluvila jsem se na totální nedostatek peněz a on přišel za chvíli znovu s neodolatelnou nabídkou – že nám box věnují zdarma, protože mají momentálně příliš mnoho psů a příliš mnoho boxů. Nevěřícně jsme na něj zírali, ale on to myslel vážně! Tak jsme přišli k trojdírovému boxu, pravda, značně použitému a s mechanikou spouštějící na všechny tři díry současně, což není to pravé, ale dá se to předělat. Jako by nám šéf Lupusů dal do ruky plánek boxu a řekl: podle tohohle svůj box postavte a na tomhle běhejte...

Náš nabíječ Martin přišel se skvělým nápadem, abychom Lupusům jako poděkování věnovali našeho talismana, šneka pro štěstí, který nás věrně provázel celým turnajem. Šéfa Lupusů i celé jejich družstvo to gesto nesmírně potěšilo a ze šneka se radovali jako malé děti. Že mu prý na bryndáček vyšijí jméno a jak se jmenuje tohle zvířátko česky? A jak se to píše? Někteří poťouchlíci z našeho družstva mě nabádali k napsání slova Hlemýžď, ale přece jen jsem jim napsala raději Šnek – to Belgičané zvládnou vyslovit... Ale teď už dál nepředbíhejme a vraťme se k pátku.  

Páteční trénink

Během pátečního odpoledne nám pořadatelé umožnili trénink, především proto, aby se naši startovní psi a psovodi seznámili s elektronickým startovacím systémem používaným na závodech. Start všech běhů probíhal tak, že se na startovním semaforu rozsvítila červená, pak dvakrát žlutá a v okamžiku, kdy naskočila zelená, se automaticky spouštělo měření času. Bylo proto třeba, aby první pes v družstvu protínal startovní čáru pokud možno současně se zeleným signálem. Povolen byl jeden chybný start v každém běhu, při druhém chybném startu už musel pes opravovat, tj. startovat znovu po všech ostatních psech z družstva, čímž prakticky připravil družstvo o možnost uspět. Zmíněné elektronické zařízení současně kontrolovalo i střídání psů v družstvu, neboť uhlídat je pouhým okem v té rychlosti prostě není možné. Pokud došlo k chybě, ozval se zvukový signál, pro příslušné družstvo se rozsvítila chybová kontrolka a pes musel běh opravovat.

Náš trénink vypadal zpočátku dost katastroficky, psi i lidé byli po třináctihodinové cestě unaveni a na individuálních výkonech to bylo znát. Psi navíc svorně (jako jeden pes) řekli, že tou divnou bílou věcí před první překážkou (rozuměj startovní bránou s čidly elektronického startovacího systému) probíhat nebudou, protože ji neznají, takže jsme je museli s tím bubákem napřed seznámit. Když jsme ale psy seřadili do družstva, že si jako vyzkoušíme střídání, bylo už vše úplně jinak – družstvo předvedlo velmi slušný výkon plný těsných střídání na startovní čáře a konečně tak rozptýlilo obavy pořadatelů z toho, zda nás zařadili do správné divize a jestli se jen tak nevytahujeme. Mark nám ještě přidal pár užitečných rad na téma jak držet nebo spíš nedržet při startu psy a my jsme se snažili vypilovali co nejlepší vzdálenost, ze které psy pouštět. Obrovskou výhodou bylo, že pole, ze kterého se psi na trať vypouštěli, bylo naměřeno a označeno přesně metr po metru, což usnadňovalo psovodům orientaci.

Chvíli po nás trénovalo také italské družstvo Amice Perle Palle, náš soupeř v divizi, které mělo udaný stejný break-out time jako my. Samozřejmě jsme se šli na ně podívat a dost jsme se pobavili. Jedna z jejich border kolií se totiž rozhodla, že se bude od boxu do cíle vracet zásadně mimo překážky. Proč taky skákat, když už má míček v tlamě, že... Italové zkoušeli nejrůznější triky, jak tu borderku přimět ke správnému návratu, dokonce pak udělali mezi  boxem a první překážkou rojnici, jen aby ten pes nemohl jít nesprávnou cestou. Ale borderka je chytré zvířátko a vždycky nějak proklouzla mimo. Bylo nám jich líto, trochu nám to připomínalo Tima z našeho družstva, který se také občas rozhodne dělat něco po svém a ani za nic na světě se nenechá zlomit.

Divize

V sobotu se závodilo v rámci jednotlivých divizí systémem každý s každým (Round Robin), ve většině divizí pak na tři vítězné běhy (Best of five) v každém kole. Za každý vítězný běh získalo družstvo 2 body. Celkový počet bodů z Round Robin potom určoval způsob nasazení družstev  do nedělních finálových kol, která se běžela vyřazovacím způsobem na dvě prohry (Double Elimination).

Zde je na místě na chvilku se zastavit u složení jednotlivých divizí. V první divizi bylo sedm belgických družstev s udanými časy mezi 17,39-18,29 s. Belgičané tvoří absolutní evropskou špičku a je to znát nejen na složení družstev (téměř samé border kolie), ale i na jejich zajištění. Kolem každého družstva je až deset pomocníků, kteří měří časy jednotlivých psů v družstvu, hlídají výměny psů na startovní linii, starají se o box, o překážky atd., jen aby se družstvo jako takové mohlo plně soustředit na svůj výkon na dráze. Ve srovnání s družstvy v ostatních divizích působí vysloveně jako profesionálové. Nutno ovšem dodat, že jejich psi na nás dělali dojem, že jsou schopni jen běhat flyball. S mírnou nadsázkou řečeno, místo mozku mají tenisák, poslušnosti moc nepobrali a o přivolání asi ani neslyšeli.

Ve druhé divizi byla tři belgická družstva a jedno italské s udanými časy mezi 19-19,70 s. I zde silně převažovaly border kolie. Ve třetí divizi byla dvě belgická družstva, dvě holandská družstva a jedno německé s časy 20,00-20,53 s, stále ještě převažovaly border kolie, ale byli tu i dva rotvajleři (!) a několik kříženců.

Čtvrtá a pátá divize (časy od 20,75 s výše) byly kvůli již zmíněným problémům s překročeným break-out time pro první kolo sloučeny dohromady, takže v ní kromě nás byla ještě dvě belgická a tři holandská družstva, jedno družstvo Itálie a Rakousko. Tady už byla k vidění nejrůznější plemena, kromě border kolií i všechny druhy retrívrů, Jack Russel teriéři, kříženci, rotvajler, briardi, knírač, münsterlandský ohař, belgičtí ovčáci malinois a tervueren, appenzel, rakouský pinč, kelpie a šeltie. Podle papírových předpokladů jsme byli favority čtyřky a pětky my, Italové a Rakušané, ale to nemuselo nic znamenat.

Družstva byla tvořena maximálně šesti psy, z nichž v každém běhu závodili čtyři, zbylí dva byli náhradníci. Náhradníci museli být schopni kdykoli do družstva naskočit za psa, kterému se právě nedařilo. Trenér měl možnost v průběhu jednoho kola nejen změnit pořadí psů v družstvu, ale také libovolně nasadit náhradníky. Mnohdy šlo vyloženě o taktizování: trenér postavil jednu sestavu, a když na soupeře neměla, tak zkusil jinou. My jsme se většinou drželi  kombinací vyzkoušených z tréninku a psy jsme během jednoho kola neměnili, výsledkem čehož byly dost vyrovnané časy.

Výška skokových překážek se ve flyballu určuje podle nejmenšího běžícího psa v družstvu – od jeho kohoutkové výšky se odečte 10 cm. Malý pes tedy znamená nižší překážky pro celé družstvo, ale aby byl pro družstvo opravdu výhodou, musí být hodně rychlý. Řada vynikajících družstev závodí na maximální výšce skokovek (40 cm), a přesto dosahuje neuvěřitelných časů. Oficiální přeměření psů, kteří skáčou nižší překážky, proběhlo v pátek odpoledne a dopadlo pro nás dobře, neboť Čita i Tim byli v Holandsku přesně stejně vysocí jako v Čechách .

Každé družstvo používalo svůj box a mělo i svého nabíječe, který box obsluhoval. Nabíječ je dost neoblíbená funkce, ale přitom nesmírně důležitá – udělá-li chybu a nestihne včas vložit míček do boxu, může to pro družstvo znamenat ztrátu celého běhu. Očekávají se od něho hbité ruce a silný hlas, kterým může psy v závodě povzbudit. Náš nabíječ Martin byl perfektní, za celý turnaj neudělal jedinou chybičku, o box se staral skvěle a vždy byl tam, kde jsme ho potřebovali. Psi ho milovali, protože on byl ten kouzelník s míčky, někteří ho byli  ochotni následovat, kamkoliv se hnul.

Round Robin

A byla tu sobota, první závodní den mistrovství. Ráno jsme se všichni oblékli do jasně červených triček a kšiltovek věnovaných naším hlavním sponzorem, firmou FITMIN, na jejichž záda nechala Simona dotisknout logo našeho družstva. Trička jsme doplnili  teplákovými soupravami používanými českou reprezentací v agility, pejsky jsme oblékli do slušivých a praktických obojků věnovaných firmou ManMat, a šli jsme se společně vyfotit. 

Pak následovala schůzka trenérů a kapitánů týmů vedená hlavním pořadatelem Paulem Koopalem v holandštině a zčásti překládaná dalším z pořadatelů Victorem do angličtiny. Nic světoborného jsme se nedozvěděli, jen ti team leadeři, kteří ještě neměli katalogy s rozpisy jednotlivých kol, je tu dostali. Vzhledem k tomu, že se na flyballovém parkuru měly rovnoměrně střídat všechny divize, vypadalo to, že naši psi budou mít mezi jednotlivými koly vždy nejméně hodinu na odpočinek, což jsme samozřejmě vítali.

Běhat začínala třetí divize, pak následovaly společné běhy čtvrté a páté divize. Každé družstvo, které přicházelo na parkur, mělo zhruba dvě minuty na to, aby si nastavilo překážky na svou výšku (podle nejmenšího běžícího psa v družstvu). Na překážkách byly čárky ukazující výšku skoku, takže přestavení překážek bylo snadné. Družstvo také přineslo a upevnilo svůj flyball box, načež mělo cca dvě minuty na rozběhání psů. Trenér mezitím nahlásil u startovních rozhodčích složení, v jakém družstvo poběží. 

Zpočátku jsme byli trochu nervózní, zda to budeme všechno stíhat, když jsme náš box museli pro jeho velkou váhu nosit ve dvou, ale postupem času jsme si vypracovali téměř dokonalý systém.

V prvním kole mistrovství jsme proti holandským Grasshoppers 3 nastoupili v sestavě Sheila-Kitri-Blackie-Čita a snadno je smetli třemi vítěznými běhy. Samotné nás překvapilo, jak lehce to šlo a jak slušné časy naše družstvo zaběhlo. Do druhého kola, proti rakouským Hakuna Matata, jsme šli v naší teoreticky nejsilnější sestavě Čita-Tim-Blackie-Kitri. Ztratili jsme sice třetí běh, ale i tak jsme vyhráli 3:1. Časy nebyly tak oslnivé, ale nejdůležitější bylo zjištění, že náš borderkový kříženec Tim neodchází na sousední dráhu sežrat svého protivníka, jak jsme se obávali. Třetí kolo jsme běželi až po polední přestávce, a to proti belgickým Sloeber Superdogs, kteří vypadali jako nejslabší družstvo páté divize. Nechali jsme proto odpočívat Blackinku, nejrychlejšího psa našeho družstva, a nastoupili v sestavě Sheila-Kitri-Peggy-Čita. Přesto jsme se poprvé na turnaji dostali hned dvakrát pod 21 sekund! Musím přiznat, že jako trenéra mě čas 20,89 sekundy zaběhnutý družstvem v tomto složení v druhém běhu doslova ohromil, protože Sheila a Peggy patřily v trénincích k našim nejpomalejším psům. Ale závod je závod, psychika dělá strašně moc a někteří psi běhají prostě v závodě lépe než v tréninku. Sloeber Superdogs jsme porazili 3:0 na běhy.

V dalším kole, proti belgickým K-Otic Flyers 2, kteří také patřili k těm pomalejším družstvům, jsme nechali odpočívat šeltii Čitu, jejíž přítomnost v družstvu pro nás znamenala výšku skokových překážek 25 cm, a běželi jsme v sestavě Sheila-Kitri-Peggy-Tim na výšce překážek 30 cm. Jak jsme předpokládali, vyšší překážky pro nás znamenaly i horší časy (přes 22 sekund), ale proti tomuto soupeři nám to stejně stačilo na tři vítězné běhy. V posledním sobotním kole, kdy jsme běželi proti silným holandským No Time 2 Waste,  jsme v sestavě Sheila-Kitri-Blackie-Čita zaznamenali opět skóre 3:0 v náš prospěch a k tomu i náš dosud nejlepší čas na mistrovství – 20,83 s! To byl rozjezd, jaký jsme nečekali ani v nejkrásnějším snu - ztratit v pěti kolech pouze jeden jediný běh! Bylo jasné, že pokud v neděli v posledních dvou kolech nějak výrazně nezaváháme, máme vítězství v Round Robin v kapse.

Za odměnu jsme se jeli vykoupat do moře, z čehož byli psi nadšením bez sebe. Dokonce i můj pudlík se osmělil a vlezl za mnou a za létajícím talířem do vody, ale záhy jsem tu trubku musela zachraňovat. Ginnunka totiž neumí moc plavat a začala se kousek od břehu topit.

Někteří z nás se potom vydali na společné barbecue, které se konalo v přilehlé jízdárně a kde byla spousta dobrého jídla. Nicméně všeobecná zábava nějak vázla, takže jsme se po jídle rádi vrátili do našeho ležení mezi stany. Večer při svíčce byl plný optimismu a nadšení. Už tím, co jsme během soboty zaběhli, jsme značně překonali i ty nejoptimističtější představy. Podle toho, co říkal Mark, nás však nejhorší teprve čekalo, neboť Round Robin byl jen jakýsi zahřívací závod a pravá bitva měla přijít až v Double Elimination.

V neděli ráno, abychom se probudili a dostali se do tempa, jsme si dali pořádnou rozcvičku, jak jsme ostatně zvyklí z agility. Oblečeni do Fitminových červených triček, oběhli jsme několikrát flyballový parkur a pak si vedle něj za mohutného povzbuzování přihlížejících Holanďanů a Italů hezky zacvičili. Takovou týmovou přípravu na flyballovém turnaji v životě nikdo neviděl ! Samozřejmě jsme se přitom velmi dobře bavili.

V prvním nedělním kole jsme ještě pokračovali v Round Robin a utkali se s holandskými Grasshoppers 2. Hned první běh jsme ztratili - naše družstvo ve složení Sheila-Kitri-Blackie-Čita totiž zaběhlo čas 20,59 s, čímž prolomilo náš break-out time! Přesto jsme se radovali, protože to byl fantastický čas a nám bylo jasné, že jsme patrně ustavili náš první oficiální český rekord. Takový čas už stojí za zaznamenání. Další běhy v této sestavě jsme neběželi úplně na doraz, abychom se znovu nedostali pod break-out time, takže se naše časy pohybovaly těsně nad 21 sekund. S Grasshoppers 2 jsme ztratili ještě jeden běh, Blackinka střídala o setinku vteřiny dřív, než měla, ale nakonec jsme Kobylky porazili 3:2.

Chvilku poté se přiřítila silná bouřka. Už jsme měli skoro všechno sbaleno, ale pršet začalo  tak náhle, že jenom než jsme stihli doslova naházet věci do Transitu, byli jsme pořádně promočení my i naši psi. Po dešťové přestávce museli pořadatelé přestěhovat obě flyballové dráhy do jízdárny, protože v těch loužích, co byly na parkuru (foto vlevo), se už běhat nedalo. Zvládli to s profesionálním přehledem, jen program závodů se tím posunul asi o hodinu. Naše obavy z toho, jak budou někteří naši psi reagovat na uzavřený prostor jízdárny, se naštěstí ukázaly jako zbytečné.

Posledním naším soupeřem v Round Robin bylo italské družstvo Amice Perle Palle. Italové měli smůlu, v průběhu tohoto kola se jim rozbil box a museli si půjčit jiný, na který nebyli jejich psi zvyklí. O to jsme to měli my jednodušší, porazili jsme je 3:0, i když sestavě Čita-Tim-Peggy-Kitri se nedařilo úplně tak, jak jsme očekávali. Peggynka se totiž najednou rozhodla, že Kitri, která běží po ní, je hrozně nebezpečná a začala při návratu zpátky do cíle vyhýbat poslední překážky. Ve dvou bězích musela pokažený běh opravovat, ale i to na Italy stačilo, protože ti měli kromě problémů s boxem i problémy se svými neposlušnými psy.

Double Elimination  

(pro větší přehlednost je ZDE nákres "pavouka" čtvrté divize)

V prvním kole nás čekali opět Grasshoppers 2, kteří skončili v naší divizi až čtvrtí. Nasadili jsme proti nim mírně kombinovanou sestavu Čita-Tim-Peggy-Blackie, která teoreticky měla mít na to, aby Kobylky porazila. Ale teorie a praxe jsou dvě různé věci: Kobylky nepředvedly žádný mimořádný výkon, ale našemu družstvu se nedařilo. Běhalo časy nad 22 sekund a poprvé na turnaji prohrálo celé kolo v poměru 0:3. To bylo zlé, další kolo už jsme museli bezpodmínečně vyhrát, abychom se udrželi v soutěži. Po dvou prohrách se totiž vypadávalo...  

Čekalo nás sympatické rakouské družstvo Hakuna Matata, které v prvním kole prohrálo s No Time 2 Waste. Rakouského trenéra jsem ještě před během potkala uprostřed jedné obrovské kaluže a on měl k nám zvláštní prosbu – ať vyhrají oni nebo my, tak poražený (a tím i vyřazený) přijde vítězi sportovně podat ruku a pogratuluje mu k vítězství. To nebylo na tomhle turnaji zatím příliš obvyklé, k vidění byly spíš tvrdé boje šílených Belgičanů a Holanďanů. Musím se přiznat, že v té vypjaté chvíli mě jeho prosba velice dojala.  

Proti Rakušanům jsme postavili naše české rekordmany, sestavu Sheila-Kitri-Blackie-Čita, a ona opět nezklamala! S dvěma časy těsně pod a jedním těsně nad 21 sekund jsme porazili Hakunu Matatu 3:0 a definitivně ji z finálových bojů vyřadili. A podali jsme si sportovně ruce...

Osvědčená sestava Sheila-Kitri-Blackie-Čita jen těsně ztratila první běh, když Kobylky zaběhly svůj nejlepší čas v celém turnaji. Pak už bylo finále jasnou záležitostí našeho družstva, které prokázalo neuvěřitelnou kondici a vůli po vítězství. Zrychlovalo běh od běhu, až se nakonec dopracovalo k času 20,81 s - po dvou dnech závodění úctyhodný výkon! Po vítězství 3:1 přišel výbuch naší radosti a nadšení. Přijímali jsme první gratulace a současně odpovídali na dotazy, zda víme, že se finále běží ještě jednou? Že se tak radujeme už teď... Jasně, že víme, ale když jsme Kobylky porazili teď, zvládneme to v druhém finále taky!

Opakované finále se běželo za necelou půl hodinu, což bylo na oddech opravdu málo a na našich psech a psovodech byla únava přece jen znát. Michal běhal už hodnou dobu s bolavým tříslem, Simona měla úžasně hluboký otisk Sheilina chrupu na předloktí pravé ruky poté, co se pokusila svému vytočenému belgičákovi ukázat směrem k boxu. Ale vítězství už jsme si vzít nenechali a docela mazácky jsme si ho pohlídali. Vyhráli jsme, stejně jako v prvním finále, v poměru 3:1!

„Máme na to, berem zlato! JO JO JO JO JO!“ zakřičeli jsme si s chutí náš bojový pokřik, který nás provázel celým mistrovstvím. První část jsme si vypůjčili (stejně jako teplákové soupravy) od české agiliťácké reprezentace, ale proč ne, když jsme taky agiliťáci... Jen se nám momentálně víc daří ve flyballu. Druhá část byl bojový pokřik, který Alena používala v trénincích před vysláním Igiho na trať a který se nám všem velice vryl do paměti. Alena a Igi byli s námi, aniž to tušili...

Přijímali jsme gratulace nejen od našich soupeřů, ale i od družstev z ostatních divizí. Vyhráli jsme „jen“ čtvrtou divizi, ale po pouhých třech měsících tréninku to byl doslova zázrak. Nikdo nám nechtěl věřit, že trénujeme tak krátce a že dvoudírový box naši psi viděli poprvé před měsícem. Šampaňské jsme s sebou (tak trochu z pověrčivosti) neměli, ale jablečná Jelzin vodka byla pro slavnostní přípitek dostatečnou náhradou. Vysvitlo sluníčko a svět byl najednou tak krásný... Ještě jsme chvilku sledovali opakovaná finále dalších divizí - zejména v té první to byl opravdu neuvěřitelný boj, ve kterém nakonec zvítězili belgičtí Black Brains 1. Výkony, jaké předváděli oba finalisté první divize, se těžko popisují, to se prostě musí vidět. Psi bojovali o každý centimetr trati, střídali se ve vedení a do poslední chvíle nebylo jasné, kdo zvítězí.

Po skončení všech běhů nás čekalo vyhlášení výsledků, opět v jízdárně. Pro pohár za vítězství v Round Robin i pro pohár za vítězství v Double Elimination si došlo se svým bojovým pokřikem celé naše družstvo, i když do ruky jsem ho dostala já coby kapitán. Neskromně si troufám říci, že kdyby se zadával titul Nejsympatičtější družstvo a titul Největší překvapení turnaje, tak bychom ho podle odezvy celé haly asi měli. Jak jsme později zjistili, s časy, které jsme běhali, bychom se letos neztratili ani ve třetí divizi. Příští rok může být všechno jinak, jednotlivá družstva se stále zlepšují, ale zlepšit se chceme i my a já nepochybuji, že to dokážeme. K družstvům v první a druhé divizi můžeme stále ještě vzhlížet s nábožnou úctou, ale na ta ostatní bezesporu máme.

S Paulem, Markem, Lyn a dalšími pořadateli jsme se rozloučili malými dárky, které ani v nejmenším nemohl vyvážit to, jak moc nám tito lidé pomohli. Ve větrném podvečeru jsme se pak ještě kousek od haly všichni vyfotili, nejprve společně a potom i jednotlivě. Pak už nás čekalo jenom neoblíbené balení věcí, které jsme před deštěm narychlo naházeli do auta, a cesta domů. Neodpustili jsme si tradiční zabloudění v Antverpách, ale jinak byla cesta bez problémů a Martin s Michalem nás dovezli bezpečně až do Prahy.

Návrat do reality všedního dne byl krutý. Společně jsme prožili nádherný prodloužený víkend korunovaný nečekaným úspěchem a bylo hodně těžké dostat se z těch nebeských výšin zase tam, kam člověk běžně v životě patří. Ale utěšujeme se tím, že tohle mistrovství určitě nebylo poslední a že na příštím mistrovství Evropy (i když se ještě neví, kde bude) bychom mohli být zase o kousek lepší. Rok zas není tak dlouhá doba a třeba už nebudeme jediné české družstvo, které na turnaj pojede... JO JO JO JO JO!

                                                                                                  Míla Vrbová

Michal Jelínek + Čita, šeltie bez Průkazu Původu 

Michal i Čita jsou zkušení agiliťáci. Kdo Čitu zná, ví, jak je neuvěřitelně rychlá. Dlouhou dobu se spolu připravovali na roli startovní dvojice v družstvu a pilně trénovali letmé starty. Možná také díky tomu se jim tak dařilo na mistrovství border kolií, protože Michal byl jako jeden z mála schopen trefit se s Čitou z rozběhu téměř přesně do startovního signálu. Ale na mistrovství Evropy bylo nakonec všechno jinak -  Čita běhala mnohem lépe, když běžel nějaký pes před ní! Člověk míní a psi mění...

Petra Chalupníčková + Tim, kříženec border kolie a kavalír King Charles španěla 

Timovým otcem je legendární Loučkovic Dreamer Highland a je to na něm rozhodně znát. Petra se zatím marně snaží uřídit ho na parkurech agility, ale na flyballu to zvládá skvěle. Tim začal jako první náš pes otáčet na dvoudírovém boxu za pomocí plavecké otočky. Předvedl se ve skvělé formě zejména na mistrovství border kolií, na mistrovství Evropy už tak jistý nebyl. Možná u něj hrálo roli to, že není ostříleným agiliťákem harcujícím se každý víkend po závodech. Příští rok ho to už určitě nezaskočí.

Kateřina Pokorná + Peggy Voříšek, kříženec

Také zde se představuje velmi zkušená dvojice agiliťáků. Peggynka výborně skáče, v letu občas silně připomíná veverku a má v sobě velkou rychlost. Jen ji není vždy ochotná použít, což nám několikrát ukázala v tréninku. Ale když se do toho se svou paničkou pořádně opře, tak to stojí za to! Na mistrovství border kolií běhala Katka s Peggy skvěle a nezklamala ani na mistrovství Evropy.

Ivana Vlasáková + Kitri Bohemia Alké, belgický ovčák malinois

Kitri je v agility trochu hůř řiditelná, ale flyball jí sedí. Jako největší pes našeho družstva předvádí stabilní výkony v tréninku i na závodech. Na Sheilu měla naprosto perfektní střídání a když v družstvu běžela, vždycky jsme kolo vyhráli. Dokázala se srovnat i s prostředím jízdárny, které dávalo její citlivé psychice asi pořádně zabrat. Na mistrovství Evropy kromě běhání v družstvu ještě navíc urputně hlídala naše stany před kýmkoliv, kdo se snažil projít kolem.

Simona Hurábová + Sheila (Džina z Vandalky), belgický ovčák malinois 

Sheila je všestranná fenka věnující se se svou paničkou poslušnosti, agility, záchranařině, flyballu a kdo ví, čemu ještě. Možná také proto vždy všechno pochopila první, jakmile jsme nacvičovali něco nového. V tréninku neběhala nijak zázračné časy a stabilně se snažila sežrat psa běžícího před ní a občas i po ní. Pasovala jsem ji tedy raději do role náhradního startovního psa pro případ, že by Čita už nemohla. Na mistrovství border kolií se jí vůbec nedařilo, ale všechno si vynahradila na mistrovství Evropy, kde se předvedla ve skvělé formě a stala se naším hlavním startovním psem. Simona od té doby upřeně a soustředěně zírá na každý semafor, který potká, jen aby nepropásla okamžik startu.

Martina Vondráčková + Blackinka (Blackie Foxy Fox), border kolie 

I tady se jedná o ostřílenou, přitom ale mladou a perspektivní agiliťáckou dvojici. Blackinka je rychlá jako čert, jako jediná si také na mistrovství Evropy stěžovala, že je náš box pomalý. Na mistrovství border kolií s námi ještě neběhala, jen jsme si ji oťukávali, než jsme po ní skočili. Martina i Blackie mají náš nezměrný obdiv za způsob, jakým se dokázaly začlenit do rozjetého družstva. Naučit se během jednoho a půl tréninku vše potřebné vyžaduje neskutečný talent a obrovskou vůli.

Alena Králová + Igi (Eager Bohemia Alké), border kolie 

Tahle dvojice se jako jediná z našeho družstva nevěnuje agility, ale poslušnosti a obranám. Když se Igi zranil a vypadl z našeho flyballového družstva, spravila si Alena na mistrovství border kolií chuť právě na poslušnosti a obraně - obojí suverénně vyhrála.

Martin Loyaza, nabíječ 

Martin je švagr Michala Jelínka, který ho k nám přivedl na jeden z tréninků s tím, že by nám  Martin zkusil dělat nabíječe. Když jsem ho ke konci tréninku viděla zmazaného od špinavých a oslintaných tenisáků, bála jsem se, že jsme ho viděli naposled. Omyl! Martina to neodradilo a vytrval, za což jsme mu neskonale vděčni. Je skvělé mít jako nabíječe člověka, na kterého se můžete spolehnout a kterého psi milují. Martin sám zatím žádného psa nemá, ale jeho favorit je prý labrador.

MILENA Vrbová + Ginny (Imagie Black Sakké), trpasličí pudl 

Aspoň pár větami představím i nás, i když hodně lidí nás zná z agility či coursingu. Ginnunka je zkušená a úspěšná agiliťačka a poté, co si v zimě splnila mateřské povinnosti, měl pro ni flyball být náhražkou za agility aspoň po dobu, než mi oční lékaři znovu dovolí vyběhnout na parkur. Protože se ale v našem družstvu sešli rychlejší psi, byl z ní nakonec nestartující náhradník. Nicméně jsem jí musela slíbit, že ji do příštího roku naučím správně chytat míček z nového boxu a že tentokrát už bude určitě závodit.