Neuplynul ani týden od trmického soustředění, kde naše družstva dokončila přípravu na mistrovství Evropy, a už tu byla středa – den odjezdu do Francie. Cestovní horečka s námi lomcovala, ba s některými až mlátila... :-)

Stejně jako v minulých letech, i letos na nás bohužel dopadla tvrdá ruka zákona schválnosti a největší počet zdravotních problémů našich psíků se tradičně zkoncentroval právě před tímto mistrovstvím. Největší ztrátou pro nás byla Tesinka, jejíž účast na mistrovství musela být kvůli vážné nemoci zrušena, a tím bohužel i účast holek Kvěchových, které ji nemohly nechat doma samotnou. A tím pádem nebylo kdo by nám cestou měřil vzdálenost na řízky :-(. Kulhavé nožičky Jima a Báry se naštěstí daly včas do pořádku ...si páni veterináři docela mákli!, takže oba psíci byli běháníschopní, a žádnou z našich fenek nepřekvapilo hárání.

Šok z divizí

Den před odjezdem jsme ještě všichni stačili zažít docela velký šok, když nám Míla rozeslala dlouho očekávaný a s velkými obtížemi vyžebraný rozpis divizí. Mě se náhle zmocnila strašná nervozita a aspoň pětkrát jsem onen inkriminovaný soubor zavřela a znovu otevřela, abych se ujistila, že to, co tam vidím, je skutečně pravda. Míla vyhrožovala, že si snad půjde dát panáka... a ostatní?

Markéta Čendová: „Právě se mi udělalo zle...“

Petra: „Nejsi sama!“

Míla: „No, jestli vás to potěší, tak se mnou to taky málem šlehlo...“

A Ála: „Lidičky omyl, je to ú ž a s n ý - to bude "maso"...“

No nejsou ty optimisti někdy na zabití?!? :-O

No, zkrátka a dobře, celkem 36 přihlášených družstev bylo rozděleno do sedmi divizí, přičemž naši Hop Trop DREAMS byli zařazeni do 2. divize, Hop Trop PRAGUE do 3. divize a Hop Trop SPRINTERS do divize 6. Podle svých vstupních časů však všechna naše družstva skončila ve svých divizích úplně na ocase, což nikdo nemohl nijak ovlivnit. Mohlo to sice něco znamenat, třeba že se nám Belgáni mstí za tu loňskou neúčast a Němci za porážku ve 2.světové válce :-), ale také nemuselo... Jak správně řekla Míla, neodjížděli jsme na ME zrovna jako favorité, stále jsme však byli odhodláni ukázat všem, že máme na víc, než se na první pohled může zdát, a že je nejvyšší čas, aby nás už začali brát vážně.

Hon za malými míčky

U mne se šok z divizí zdatně přidal k mému zoufalství z takřka celodopoledního honu za malými míčky pro pudlíky, jejichž zásoby bylo nutné před mistrovstvím doplnit. Fakt by mě zajímalo, kdo nám furt ty malé míčky žere... pudlíci to teda nejsou!!! Jejich hlavní dodavatel - Tesco na Národní třídě - zklamal ve chvíli nejtěžší a namísto pěti balíčků míčků jsem si odtamtud odnášela balíček jeden – poslední v celém Tescu! Bezúspěšně jsem pak oběhla ještě další dvě Tesca a několik prodejen se sportovním zbožím, do akce byla následně zapojena i Klára s Markétou Čendovou, ale po malých míčcích jako by se země slehla. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než vystačit s tou trochou, co jsme měli a šetřit je, jak to jen půjde. A taky jsme šetřili – po celou dobu turnaje se podél parkuru pohyboval rychlý posel, který sledoval, zda pudlíci v cíli vyplivli stejné množství malých míčků, jaké si u boxu do tlamičky vzali, a následně je bleskurychle přenášel z doběhového prostoru zpátky k nabíječi, aby se vyloučila možnost případné ztráty.

Odjezd do Francie – pokus č. 1

Středeční ráno bylo slunečné a klidné. Na místo srazu, kterým bylo jedno docela rozlehlé parkoviště na Chodově, jsem dorazila jako první, po chvíli se však začali sjíždět i ostatní.

Postupně dorazili všichni členové družstva Hop Trop DREAMS, kterými byli: Míša Bakrlíková + Bára, Lucka Planá + Terry, Jitka Slánská + Angee, Ála Králová + Attila, Petra Chalupníčková  + Tim, Katka Meierová + Jackie a Dan Bakrlík (alias Bratr) v roli nabíječe. Družstvo Hop Trop PRAGUE se sešlo ve složení: Ivana Vlasáková + Kitri, Šárka Seemanová + Fessy, Kristýna Sulymová + Leo, Martina Točeková (Jimová) + Jim, Radka Rajdlová + Pretty, Jitka Zedníková + Anitka a nabíječ Diana Vyskočilová (ta nakonec taky jela, jooo? :-D)

Třetím družstvem byli Hop Trop SPRINTERS, jejichž několik členů se však pustilo na cestu do Francie svým vlastním autem. Těmito „separatisty“ byli Markéta a Zdeněk Korintovi + Tara a Klára a Jirka Mackovi + Apollo, Mates a Baby. Zbytek družstva, který tvořili Markéta Šulcová + Robin a  Míla Vrbová + Ginny, cestoval spolu s námi autobusem. Jako divák a velký pomocník s námi jela též Zuzka Smekalová (Árnýsková), coby osvědčený fotograf byl připraven Tomáš Seeman a s videokamerou v ruce usedl do autobusu Zbyněk Chalupníček, proslulý to pan Světýlko. Nechyběly samozřejmě ani státní vlajky, talisman v podobě zelené plyšové želvičky se žlutým ocáskem (máme tu želvu už tři roky, ale ten žlutý ocásek mi prostě nepřestává vrtat hlavou... :-o) a také dva sudy piva i s pípou…

Optimisticky naladěni jsme vykládali věci z aut a nestačili se divit, kolik toho máme. Jaké štěstí, že máme zajištěný ten dvoupatrový autobus s ooobrovským prostorem dole, pochvalovali jsme si. Plánovaný čas odjezdu – devátá hodina ranní byla tu, autobus však nikde. V momentě, kdy už jsme volali p. Hofmanna, u něhož jsme měli autobus zajištěný, jsme zpozorovali, že se k nám po parkovišti plíží něco zeleného. Tohle nemůže být náš autobus, tohle přece nemůže být on…?!?  ujišťovali jsme se navzájem, neboť to, co po chvíli před námi zastavilo, ani zdaleka nepřipomínalo slibovaný dvoupatrák. Na náš nesmělý dotaz však řidiči tohoto monstra s neprůstřelnou samozřejmostí odvětili, že to jsou opravdu oni, s nimiž to máme jet do Francie. Šok. Kam dáme to obrovské množství věcí, psy, lidi...?!? Tam se přece nemůžeme vejít!  No, možná bychom se nakonec i vešli, ale zjištění, že tento pseudoautobus má prasklé čelní sklo a zavazadlový prostor, který se propadá, nás jednoznačně přesvědčilo, že s tímhle bychom opravdu daleko nedojeli. Pan Hofmann telefonicky „zdůvodnil“ absenci slíbeného dvoupatrového autobusu tím, že ten měl nějakou poruchu motoru, ale že by dal o něčem takovém předem vědět? Celé to začínalo vypadat jako docela hnusný podvod.

Jak se ale teď dostaneme do Francie??? Shánění nějakého náhradního dopravního prostředku se rozjelo na plné obrátky. Všichni, kdo mohli, měli hned u ucha mobil a obvolávali všechny své známé, známé svých známých... a člověk se nestačil divit, kdo je komu za co zavázaný, kdo má s kým jaké kšefty, komu Blaupunkt kdy vyšel vstříc, a proč by nám měl dotyčný pomoci... zdůvodnění typu "s jeho manželkou jsem chodila na plavání" byla opravdu fascinující :-).

„Už pro nás pracují i holky Kvěchovy, tak to bude dobrý,“ oznámila nám Míla. Tohle zjištění mě po tom prvotním šoku, že nikam nejedeme, totiž konečně přivedlo zpátky k vědomí. Do té doby jsem byla jak paralyzovaná. A děkuju Jitce Anitkové, že měla ten spásný nápad Kvěchovkám zavolat! :-)

Abych to trochu zkrátila – po několika hodinách vyjednávání a spekulací o tom, kolik aut budeme potřebovat, když se nám nepovede zajistit autobus, se nám nakonec podařilo domluvit jiný autobus, který by měl být schopen odjet z Prahy v devět hodin večer. Velké díky za něj patří právě Tamaře Kvěchové, ale děkujeme i všem ostatním, co neváhali a okamžitě se snažili pomoci, jak se jen dalo.

Náš odjezd do Francie musel být tedy o půlden odložen. Věci jsme si naložili zpátky do aut a odebrali se do svých domovů vyčkávat, co nám přinese čas večerní. No, někteří spíš vypadali, že budou na tom parkovišti kempovat až do večera...

Odjezd do Francie – pokus č. 2

Nebylo snad ani půl deváté a parkoviště na Chodově opět ožilo. Nedočkavci již byli usídleni na židličkách pod tamními borovicemi, až to skoro vypadalo, že tam sedí ještě od rána. Vždyť jsem to říkala!:-) Většina z nich však pověrčivě nechala veškeré věci v autě, co kdyby náhodou… Nicméně Klára, která v rámci akce „shánění malých tenisáků“ telefonicky vyjádřila politování nad naší situací, to spočítala a řekla, že statisticky NENÍ PRAVDĚPODOBNÉ, že by se ten malér s autobusem znovu opakoval :-).

Další drama se už ale naštěstí nekonalo. Druhý autobus, který dokonce přijel včas, byl přivítán potleskem. Velikostí sice připomínal ten minulý, díky zkušenostem a ochotě jeho dvou řidičů, kteří nám s nakládáním pomohli, se tam však všechno (až na bazének, který musel zůstat doma) podařilo krásně srovnat. Jéje, jak najednou si člověk strašně vážil toho, že sedí v autobuse a je na cestě do Francie! I to už bylo pro nás vítězstvím. Co jsou proti tomu nějaké hloupé divize?:-) První láhví alkoholu, která začala kolovat po autobuse už krátce po opuštění parkoviště, jsme tento úspěch symbolicky oslavili… ;-)

Šťastní však byli nejen lidé, ale i pejskové.

„Timeček je šťastný, že se mnou,“ konstatovala spokojeně Petra. Nato Markéta pohlédla na svého Robina a s nadějí v hlase se ho zeptala: „Robine, jsi taky šťastný, že jsi se mnou?“ Po chvíli však zklamaně dodala: „Hmm, asi bude zvracet…“ 

Záchody, které se otáčejí…

Bylo 02:33 a my zastavili u jedné benzínky na území Německa. Ti, co to potřebovali, se odebrali na toalety a tam nás (tedy, aspoň mě) čekalo velké překvapení. Po vstupu do kabinky totiž pravila Míla: „Aha, to jsou ty otáčecí…tak pak neodcházej a koukej se.“ Zpočátku mi nebylo příliš jasné, proč se mám koukat, nicméně jsem vydržela… a pak tam jak id… no jen to řekni, no... jako idiot! :-D stála a rozespale civěla na otáčející se záchodové prkýnko. :-)) Taky jsem takhle civěla, když jsem to viděla poprvé, a navíc mi to přišlo děsně k smíchu. Protože jak je šišaté, tak docela divně šmajdá... :-))

Na německo-francouzských hranicích nás čekala další podobná zastávka. Míla s Markétou se opět chystaly k návštěvě toalet a Markéta se otázala: „Jdeš taky na záchod, Mílo? Tak si je navzájem podržíme… myslím ty psy…“ :-))

A že ani ve Francii nebylo o překvapení nouze… 

„Tam jsou šlapky! Tam já nejdu!“ vytřeštila oči Martina Jimová, když na jednom odpočívadle nahlédla do kabinky. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mluví o tureckých záchodech… Na WC pro vozíčkáře ale naštěstí nic takového nebylo. A všude kolem záchodů byla spooousta šišek... ehm... borových šišek, takže pejsci mohli aportovat a aspoň trošku se proběhnout.

Jestliže je čtvrtek, musíme být v Paříži

„Jsem v klimatizovaném autobuse v Paříži,“ probudil mě z lehkého spánku (z čeho??? Myslíš z toho hlubokého bezvědomí, ve kterém jsi byla po většinu cesty tam i zpět? :-D) hlas Zbyňka Chalupníčka, který touto větou zahajoval jeden telefonický rozhovor. Následné Mílino: „Nespi a koukej se na Paříž!“ mi už nedovolilo znovu usnout. I Markéta se probudila a hned prohlásila: „Já někdy, když usnu, tak slintám…“ Uvědomuješ si, Diano, že příště už v tvé bezprostřední blízkosti v autobuse nebude chtít nikdo sedět? ;-) To už jsem však vytahovala foťák a snažila se něco zajímavého v Paříži vyfotit. Krásný pohled na Seinu mi však o fous unikl, z Eiffelovky jsem zahlédla jen špičku… takže vesměs jen kolem stojící domy, které mi připadaly něčím zajímavé, se ocitly na mých fotkách.

Vzápětí začalo po autobuse kolovat jídlo, hlavně teda bonbóny!, a pořád a pořád k nám odzadu něco přicházelo… Při této příležitosti některé z nás (např. já, Markéta, Petra…), objevily, že máme pod sedadlem dokonce i malý odpadkový košíček! :-D Jo jo, to se poznají bystré hlavy... takový objev už po nějakých 15 hodinách cesty! :-)

Skoro u cíle

Po cestě do Caen nás zastihlo několik přeháněk, které většinu z nás docela zneklidnily, neboť se ukázalo, že ne každý s nějakým deštěm počítal. Takže jakmile déšť utichl a na obzoru se objevilo sluníčko, vítalo ho nadšené: „Jééé!“ Po chvíli však Petra opět znechuceně prohlašovala: „Fuj, zase to slunce…“ Sluníčko se holt nezavděčí :-).

Jsme tady!!!

Po troše bloudění ve stylu: „Kudy se jen dostaneme do toho areálu?!?“ a „Já jsem vám říkala, že tam máte zahnout vlevo!“ jsme začali na vyhrazeném místě budovat naše stanové městečko. Doprostřed jsme umístili velké stany a vytvořili tak krytý prostor pro posezení a psí klece.

„Všechno jsem natočil, akorát z tohohle stanu koukala modrá prdel…“ měl k Martině Jimové jednu drobnou poznámku náš kameraman Zbyněk Chalupníček. Už se těším na to video! :-)

Po večeři přišla na Mílu hluboká myšlenka: „Jsme tady!!!“ To nebyla myšlenka, to byla čirá radost z toho, že zdánlivě nemožné se stalo skutkem.:-) Pravdou však bylo, že nebýt těch komplikací s odjezdem, řešili bychom v té chvíliurčitě divize, byli bychom nervózní z našich mizivých šancí atd. a neužívali si tuhle krásnou skutečnost :-).

Uprostřed našeho večerního rozjímaní však Martina Jimová náhle vyletěla: „Posral mě pták!“ A pak ještě dodala: „Doufám, že tam není naistalovaná ptačí chřipka…“

Po chvíli už to Šárka nevydržela a zeptala se: „Marti, nechceš si to hovno setřít?“

„Já chci počkat, až uschne,“ odvětila Jimová… a nosila ho pak na stehně další dvě hodiny ;-).

Z Tomáše se stal zdatný hospodský a pivo teklo proudem. Šárka, Tomáš a Zdeněk se pak na dálku strefovali kešu oříšky do pusy Markéty Čendové. Moc jim to nešlo. Po chvíli se přidala i Míša, ale také žádný zásah… Až Tomáš měl nakonec přesnou ruku, a povedlo se! :-) Pak to však zkusil z ještě větší dálky a opět nic. „A nepomůže - nepohne tou hubou…“ obvinil hned ze svého neúspěchu chudáka Markétu.

Tato hra však měla opravdu velký úspěch. Tak velký, že dokonce padly návrhy praktikovat ji přímo na dráze. Naprosto ideální by to prý bylo se Zdeňkem – jak zařve to své: „Tarrrááááá!“ :-))

Další hluboká myšlenka tohoto večera přišla od Šárky: „Normandie je Normandie,“ prohlásila…a natáhla si na nohy teplé pletené ponožky.

Vítr už totiž začal foukat o něco silněji a ze stolu spadlo několik pivních kelímků podepsaných svými majiteli. Na to konto Petra konstatovala: „Míla spadla ze stolu.“

„A kolega ZK spadl z pípy,“ dodala hned Šárka.

Pátek

Ráno u snídaně mě čekal docela šok – jistá nejmenovaná skupina obyvatel našeho stanového městečka se zbaběle pokusila o zničení mých poznámek, které se jim prý zdály až moc nebezpečné! :-)) Naštěstí se nepovedlo… Jo jo, to bylo furt „Jdi s tím blokem pryč!“, a po návratu se to najednou změnilo na škemrání „Dianko, a kdy už ta reportáž bude?“

Tento volný den nás čekal výlet k moři a poté návštěva místního Carrefouru. Ještě dříve, než jsme vyrazili, posteskl si Tomáš, jaké má problémy s ochránci přírody zachraňujícími velryby: "Já do tý vody klidně vlezu, ale potom už nemůžu vylézt. Oni mě totiž pořád tahají zpátky do vody."

Moře bylo nádherné. Upřímně - nečekala jsem tak přívětivé moře a tak nádhernou pláž... škoda toho zdržení při odjezdu, mohli jsme si ji užít víckrát! Někteří psíci měli z vln opravdovou radost a nadšeně se do nich vrhali, jiní raději postávali jen na břehu či si tak maximálně smočili tlapičky. A těch mušlí, co jsme tam našli! Jak by řekla Ála, celé to bylo prostě ú-žas-né… :-)

Na zpáteční cestě jsme se vydali do Carrefouru. Když jsem tam tak procházela mezi regály, posteskla jsem si, že by snad stálo zato žít ve Francii aspoň měsíc už jen z toho důvodu, aby člověk stihl ochutnat všechny ty jejich speciality (nejrůznějším pečivem počínaje, proslulými francouzskými sýry konče), které u nás člověk nenajde. Třeba bychom si potom zvykli i na ten zápach smrdutého sýra, který nás provázel od návštěvy Carrefouru až po návrat do Prahy... protože co jiného kupovat ve Francii, než sýry a víno, že... ;-)

Jakmile jsme měli nakoupeno, opět jsme se všichni sešli u autobusu. Tedy… skoro všichni. Půl hodiny se pak totiž ještě čekalo na Semyšáky a Korinťáky... kteří mě po návratu obvinili, že ONI by samozřejmě přišli dřív, kdybych JÁ stanovila přesný čas odjezdu... no jooo, ale jak jsem mohla vědět, že jim ani hodina na jeden hloupý Carrefour nestačí?!? :-O

Když jsme pak „hladoví a sešlí“ dorazili zpět do tábora, čekala nás, nabíječe, jedna důležitá práce – mytí našich boxů. A tak milé boxy putovaly pod sprchu a kartáč a za chvilku se už jeden vedle druhého sušily na sluníčku. Pro mne však mycí akce ještě neskončila – chtě nechtě jsem si musela jít ještě osprchovat svůj deštník, na který se mi můj boxový saponát omylem vylil. Už jste se někdy sprchovali pod deštníkem? ;-)

Následoval polední odpočinek, kdy jedni spali, jiní hráli karty... Petře se podařilo usnout opravdu neobvyklým způsobem – vsedě na židli s časopisem na klíně, že to vypadalo, jako když si pořád čte... „To ona je asi zvyklá z práce – z knihovny,“ konstatoval někdo z přihlížejících :-). Další dobrodinci se snažili ji fotit (viď, Zdeňku?), a jenom Lucka soustrastně podotkla: „Bude ji bolet za krkem, měli bysme ji vzbudit.“ Nevzbudil ji nikdo... a Petru pak bolelo za krkem :-). Naštěstí mohla stejně jako ostatní využít skvělých služeb masérské dvojice Ála-Jitka. 

Podvečerní trénink jsme uspořádali na fotbalovém hřišti vedle stadionu, kde se mělo závodit, neboť přímo tam nás pořadatelé nepustili. Každý z psíků si jednou zaběhl na box, jen tak pro chuť, neboť všechny čekaly náročné dva dny závodění. To však asi psíci příliš nechápali a  v jejich očích jsme jasně četli nevěřícné: „A to bylo všechno?!“

Míla s Klárou si mezitím dali jako předkrm před večeří schůzku teamleaderů, která byla naprosto nekonečná, téměř o ničem a kde se to NIC říkalo ve čtyřech jazycích, přičemž angličtina byla až tím posledním a nejvíce orubaným sdělením. Ještě že Klára vládne i německy a francouzsky...

Následovalo dlouhé grilování skvělého masa. Tomáš podotkl, že je sice krásné, že ty dva ringy, kde se mělo závodit, pořadatelé vyzdobili vlaječkami – nebyla tam ale česká, zato se tam nepochopitelně objevila vlajka turecká! Ano, ano, francouzská organizace byla pro nás poněkud tvrdým oříškem. Na všechno spousta času - půlhodina sem, půlhodina tam... půl deváté francouzského času zaručeně znamenalo devět hodin času našeho... a k tomu večer před turnajem nikdo z pořadatelů nevěděl, který ring bude číslo jedna a který číslo dva...

„A co bys chtěla od národa, co od Napoleona prohrál všechny války?“ zdůvodňoval Tomáš.

Během večera nám pak Normandie ukázala i svoji temnější tvář. Hromy, blesky, silný vítr, až jsme museli sundat postranní plachty z našich velkých stanů, aby stany nebyly smeteny a odneseny. Že budou bouřky, to byla jediná užitečná informace na celém teamleaders meetingu. Všichni jsme doufali, že takhle nebude i ve dnech následujících. Na téma počasí však Martina Jimová prohlásila, že: „V sobotu a v neděli bude tma jak pr…“ A zase jsme byli v nejistotě. 

Na závěr ještě pár zajímavých hlášek tohoto dne, které nemohou zůstat bez povšimnutí :-):

Katka M., znechucena naším vulgárním slovníkem, s neskrývaným opovržením v hlase pravila: „No, hovno bych neřekla...ani za pytel sraček!“

Nato Martina Jimová: „Ježíš, kam jsem se to dostala?!? Já, takový slušňák!“

A jdeme na to!

Slavnostní ceremoniál zahájil první den závodního klání. Když jsem při něm se státní vlajkou v ruce za zvuku naší hymny kráčela v čele našeho hoptropího průvodu, byl to opravdu zvláštní pocit, s Martinou nás to skoro až dojalo... U mne to dojetí naopak střídalo zděšení - to když jsem uviděla Knedlíka, našeho oblíbeného německého rozhodčího, jak kráčí na vyhlášení se dvěma svými potomky, kteří jako by mu z oka vypadli... Byla to snad Katka, která trefně pravila: "Hele, Knedlík s malými noky!"

Poté jsme se odebrali k závodním ringům. Pořadatelé se již konečně rozhodli, který z nich bude č. 1, a který č. 2, takže na jedničce měli hned v prvním rozběhu startovat naši Sprinteři, o několik rozběhů dál je následovali Dreamsové. Prágové byli odveleni na Ring 2. Pro mne začal další neskutečný maraton, kdy jsem střídavě poletovala mezi pískáním 4. divize jako startovní rozhodčí, nabíjením Prágům a povzbuzováním našich družstev na vedlejším parkuru. Hi hi, já to měla o poznání jednodušší – kmitala jsem jen mezi všemi třemi našimi družstvy a tu a tam i Ginnunkou :-). Někdy byl opravdu kumšt dobrat se toho, kdo v příslušném ringu právě běží a kdo bude následovat.

V deštivé polední pauze jsme si vyslechli několik historek ze života rodiny Semyšů a Korintů. Obzvláště zajímavý byl Zdeňkův prst, o němž Zdeněk prohlásil: „Víš ty vůbec, kolik práce už udělal?“

Následoval pozoruhodný dialog Tomáše s Martinou Jimovou:

"Jimová, proč máš ty boty na dešti?"

"No já jsem si je tam dala, aby mi uschly..."

Mezitím si Martina zaujatě prohlížela Šárčiny nohy, načež se otázala: „Šárko, to máš ty nohy špinavý nebo sis je zapomněla oholit?“

Nezapomenutelná byla i diskuse na téma kozího mléka, které velmi vychvalovala Míša, takto zanícená chovatelka. „Já mám taky kozy, ale nemám od nich ani mlíko, ani syrovátku...“ pravila smutně Martina Jimová.

Odpolední závodění se blížilo ke konci. Bylo úžasné pozorovat, jak skvěle sehraný tým jsme. Příprava překážek, boxů... vše perfektně zkoordinováno tak, abychom i v tom šibeničním čase, který byl stanoven na přípravu, toho stihli co nejvíce. Tímto moc děkuji klukům nabíječům za pomoc s přenášením a přípravou našeho boxu, neboť obzvláště v sobotu se naprostá většina prágovských běhů odehrávala ve stylu: „dopískám-nabíjím“, takže každá ušetřená chvilka navíc byla vítána.

Zatímco jsme přibíjeli boxy, Míla držela psíky při odbězích. Bez pořádného zapření, kdy si člověk nemůže sednout na box, to však není nic jednoduchého, a když takový Áťa zabral, odtáhl nebohou Mílu až k první překážce. „Já tam stála, na nabíječe vystrčenou prdel...“ popisovala pak barvitě svůj zážitek Míla :-)). Já se za to tak styděla, a ty se tomu tady chechtáš! :-)

Pískala jsem na ME

Když jsem tenkrát udělala testy a stala se flyballovou rozhodčí, ani ve snu by nenapadlo, že někdy budu pískat jako startovní rozhodčí přímo na ME! Tato příležitost však přišla zcela nečekaně a přiznám se, v sobotu jsem se za toto své rozhodnutí docela proklínala. Jo jo, hned v první pauze, kterou měla, přišla Diana se slovy: „Dělat startovního rozhodčího na ME byl ten nejblbější nápad, jaký jsem kdy v životě měla.“ :-)) Mrzelo mě, že nestíhám sledovat, jak si vedou naše družstva na vedlejším parkuru, a navíc zde byl vždy jen jeden startovní rozhodčí pro každou dráhu, takže papíry, EJS... všechno bylo jen na něm. Jak se ukazuje, moc si ty startovní rozhodčí u nás hýčkáme :-)).

V sobotu mě nemile překvapilo belgické EJS. Kam se hrabe na to naše, to je proti němu naprostý zázrak! Tohle EJS při chybách nepískalo a i jeho ovládání bylo komplikovanější. Nebylo zas tak snadné zvyknout si, že tlačítko STOP se mačká už když poslední pes je mezi třetí a čtvrtou překážkou, aby  EJS zaznamenalo konečný čas. Kdo si to nezkusil, nedocení, jak skvěle se máme, když se v průběhu běhu můžeme soustředit jen na dráhu a chybová světla a ne na to, kdy druhou rukou ještě do toho mačkat STOP... A co teprve, když čtvrtý pes náhle oběhne poslední překážku či těsně před cílovou čárou upustí míček a musí opravovat? To už se správného celkového času v životě nedohledáte. A někdy se ho nedohledáte ani za jiných okolností... Sprinterům hned v prvním sobotním rozběhu nezměřilo čistý, krásný a rychlý běh, a to se prosím běhalo v jejich divizi o nejlepší čas!!! Po našich vehementních protestech to pak vyřešili tím, že u bran stál človíček se stopkami a EJS „jistil“.

Druhý den však nastal přímo zázračný obrat. Nevím, jestli za to mohlo to množství griotky, které jsem večer předtím popila, ale nedělní pískání bylo už úplně v pohodě a já si ho začala doopravdy užívat :-). A to dokonce až do takové míry, že jsem se jednou omylem pustila i do pískání 7. divize, neboť jsem byla přesvědčena, že to už je divize 4., která měla následovat hned po ní. Až podle hlavního rozhodčího jsem poznala, že tohle asi ta 4. divize nebude - Lia totiž byla od Victora docela dobře odlišitelná :-)). Nebylo již však úniku. Jenom nelži – ty jsi určitě u Lii šplhala, zatímco já jsem se s ní hádala :-D.

Takže kdybych to měla shrnout - pískat v takovéto atmosféře se nedá srovnat s žádným naším turnajem. Jsem ale moc ráda, že jsem to celé podstoupila - byla to zkušenost k nezaplacení a zážitek, na který se nezapomíná… Ještě dlouho se bude Diana budit s výkřikem „Nééé, belgické EJS nechciiii! Pane Světýlko, pomooooc!!!“

V sobotu večer nás čekala slavnostní večeře, kde jsme měli možnost ochutnat i docela netradiční francouzské pokrmy...no, ony byly právě asi francouzské tradiční... i když mi stále není jasné, co z toho byl onen slibovaný salát s hliněným údolním korytem, jak to přeložil panu Chalupníčkovi jeho elektronický překladač :-D. Mým favoritem se jasně stal závěrečný dezert :-). Taky mi chutnal, než mi někdo řekl, že je to rýžový nákyp :-(. Na večeři navázala after party, kde zůstali už jen ti nejvytrvalejší z nás. Ke slovu se dostaly nejrůznější scénky, které si pro ostatní připravila jednotlivá družstva a musím uznat, že to synchronizované cvičení devíti mužů se skládacími židlemi fakt stálo zato. Protože náš Orloj zůstal nezrealizován, rozhodli se někteří z nás hájit naši čest po svém a spolu s Luckou, Míšou, Martinou, Katkou, Danem a Petrou, která předzpěvovala do mikrofonu, jsme všem ostatním přihlížejícím zapěli naši oblíbenou „Ééééééj! Macejko…“ :-D. Ano, tato svérázná prezentace českého folklóru byla poměrně zřetelně slyšitelná i v našem stanovém táboře, kde seděli ti klidnější z nás :-). A pilo se a tančilo až do půlnoci... Občas se z temnoty vynořila nějaká rozjařená postava, krátce poreferovala o dění ve společnosti, a zase odkvačila. Do toho přišli na návštěvu - nebo spíš na pivo - Wilfriedovci, tedy část družstva Ball-Amazonen, takže o zábavu nebyla nouze. Markéta Tarová se jim vehementně snažila vysvětlit Šárčinu větu, že Feska je startovní pes a jede na mistrovství Evropy, kde budou družstva z celého světa... No, dlouho to vysvětlování nevydrželi a postupně odpadli. Guntera, jejich šéfa, který zůstal jako poslední a který opakovaně jevil snahu odejít tančit, jsme nakonec svěřili pro peníze se vrátivší Martině Jimové, která se po něm vrhla s výkřikem „Do you want me?“ ... a pak v té tmě zmizeli oba. I Diana nás na okamžik poctila návštěvou... pak znovu odešla, a když se vrátila, smutně konstatovala: „Ptala jsem se Petry, kdy přijde, a ona řekla, že se už nikdy nevrátí!!!“ A bylo vidět, jak moc ji to mrzí...

Nedělní infarktové běhy

V neděli ráno nás ze spánku (kromě obvyklého řevu racka a chrápání řidiče ve vedlejším stanu) probudilo příšerné vytí psů našich sousedů. Nevyli poprvé a bohužel ani naposledy. Na některé však ani toto nestačilo – Martinu Jimovou jsme po předchozím večeru budili snad desetkrát, a když konečně vylezla ze stanu, konstatovala Kristýna: „Jimová, dneska se budeš malovat hodně dlouho...“ Ty mladý jsou dneska hrozně drzý, nezdá se vám? ;-)

Závodní klání bylo zahájeno několika rozběhy Round Robinu – pokračování z minulého dne, a po přestávce následoval závod Double Elimination. Stejně jako v sobotu, i v neděli předváděla naše družstva nádherné strhující běhy a svým soupeřům nedala vůbec nic zadarmo. Hele, nekraď mi ty formulace, joo? ;-) Dva ze závěrečných tří rozběhů běželi Hop Trop Prague tak, že počáteční prohru 2:0 nakonec obrátili ve svoji výhru 3:2, až ve třetím se jim to nepovedlo :-(. V jednom běhu Hop Trop Dreams nás zase o nervy připravila Petra, když střídačku, která měla být „na jistotu“, protože družstvo na druhé dráze mělo chybu, narvala tak, že to zaručeně musel být OK :-).

Štěstí však bohužel nemůže přát všem. Startovní pes Sprinterů, Apollo, který po celou dobu turnaje nezaváhal, si vybral svou slabší chvilku právě v rozhodujících bězích a Hop Trop Sprinters skončili ve své divizi na 5. místě. Rozhodně však předvedli skvělé výkony a zaběhli zde svůj nový osobní rekord 21,28 sekundy.

Družstva Hop Trop Dreams (v 2. divizi) a Hop Trop Prague (ve 3. divizi) své soupeře trápila dále. Obě nakonec skončila bronzově – na krásném 3. místě.

Gunter Mattes, šéf Ball-Amazonen, kterému se to ráno vstávalo podobně obtížně jako Jimové, po prvním prágovském rozběhu v Double Eliminatio udiveně prohlásil: „Vy jste ráno blafovali! TOHLE je skutečná tvář vašeho družstva...“ Vůbec se mu nedivím. Běhy, v nichž naše Prettynka dobíhala bok po boku s posledním psem soupeřů a jen EJS dokázalo rozhodnout, zůstanou pro mne navždy nezapomenutelné. To bylo adrenalinuuuu!!! :-)) A toho objímání a radosti, když se nám povedlo takový zdánlivě ztracený rozběh vyhrát! Holky, kdybyste jen věděly, jak děsně jsem na vás byla pyšná!!! :-) Prágové zde zaběhli mnoho (konkrétně devatenáct) devatenáctkových časů, z nichž 19,07 sekundy se stal jejich novým osobním rekordem.

Dreamsové nezklamali (jo jo, ty mi taky dávali pěkně zabrat, i slzičku jsem kvůli nim uronila!) a snad čtyřikrát překonali náš národní rekord, přičemž ten nejrekordnější zaběhli ve svém posledním nedělním běhu! Takže si prosím pamatujte – český národní rekord je teď 18,50 sekundy. 

Byli jsme u toho

Nejen mezi našimi družstvy padaly rekordy. Krátce po poledni, kdy jsem zrovna na čáře pískala svou 4. divizi, se najednou vše zastavilo, všichni se nahrnuli k vedlejšímu parkuru a po chvíli jsem se dozvěděla, že Black Brains 1 z první divize právě vylepšili evropský flyballový rekord z 16,89 na 16,84 s!  Trochu mě mrzelo, že jsem nemohla být u toho, nicméně má lítost netrvala dlouho. Během odpoledních finálových běhů, které jsme už měli možnost sledovat všichni, byl evropský rekord překonán podruhé – opět Black Brains 1 a čas 16,83 sekundy.

Padl tu také rakouský rekord, který je nyní 18,72 s, a německý rekord - 18,78 s... to všechno se na letošním ME povedlo :-).

A čadíméééé!

... byla slova, kvůli kterým se Jitka S. málem zadusila závěrečným přípitkem, když je zcela nečekaně zaslechla z úst Zbyňka Chalupníčka :-). Jak je vidět, Míša dokázala svým typickým přípitkem zblbnout kdekoho :-).

Mistrovství Evropy bylo u konce, čekal nás už jen závěrečný ceremoniál, fotografování, balení stanů a věcí a cesta domů. Ještě malá rozlučka se všemi, co jsme potkali a co zrovna nebyli Knedlíci, a frčeli jsme...

Autobusem kolovala griotka a v jeho přední části (konkrétně u mne a u Míly) bylo pak ještě hodně dlouho veselo... ;-) Protože všichni ti zbabělci vzadu to hned zalomili a my jsme ji musely vypít samy, jen za chabé pomoci Petry a Markéty! Když se před námi na digitálních hodinách objevil čas 00:00, podivila se Míla: „Já už z té griotky nevidím dvojitě, ale čtveřitě!”

A to nejlepší mělo teprve přijít... Když jsme za Paříží zastavili u jedné benzínky a odebraly se směr WC, tak najednou koukáme, před námi na cestě leží nějaký bezdomovec...

„To je hihihihydrant!“ konstatovala překvapeně Míla, když jsme dorazily k „bezdomovci“ blíž. Zvláštní bylo, že to nikdo z naší výpravy nechápal. Marně jsem se snažila při čekání na WC Kristýně vysvětlit, že tam na zemi neleží bezdomovec, ale hihihihydrant – nechápala. Možná proto, že se pár metrů od hihihihydrantu opravdu válel i ten bezdomovec :-). Pak jsem tedy zkusila o hihihihydrantu vyprávět Petře a taky nic! Až Ála, která byla naší poslední nadějí, to okamžitě pochopila... :-)

Ať žije griotka! Obávám se, že už nikdy v životě nedokážu vyslovit „hydrant“ jinak, než jako „hihihihydrant“ :-D.

Při jednom z ranních venčení proběhla před autobusem válečná porada ohledně nejlepšího způsobu léčení našich hlasivek, neboť většina z nás po celou dobu mistrovství řvala, ječela a volala na své i cizí psy tak jako nikdy předtím... Založení spolku chraptičů tedy bylo nevyhnutelnou záležitostí. ... jsem tyhle debaty absolutně nechápala... až do úterního rána, kdy můj hlas začal znít jako po dlouhém a hodně uřvaném flámu :-(.

Tímto mé zápisky končí. V pořádku jsme dorazili na chodovské parkoviště, rozloučili se a rozjeli se do svých domovů.

Tak co říkáte, stálo to zato...i za těch 38 hodin cesty? Myslím, že odpověď je jednoznačná: JO! JO! JO! :-)

 D.V.+M.V.

P.S.1: „Diano, sedni a zůstaň!“ zavelel Tomáš v momentě, kdy jsem se zvedala ze židle a chtěla si dojít do stanu pro svůj poznámkový blok a tužku... A podobné jiné hlášky typu: „Pozor, Diana zapisuje!“ mě provázely od začátku až do konce :-). Věřte mi, mnohdy jsem ani nic zapisovat NECHTĚLA, ale ono opravdu nešlo odolat... Tolik k mé nelehké práci reportéra. ;-) A jak jsme teď rádi, žes to všechno zaznamenala, když si my sklerotici houby pamatujeme! :-) 

P.S.2: Až skoro u konce naší zpáteční cesty se Ála dozvěděla o Attískově soukromé nákladní dopravě... :-)) 

A na závěr ještě malá fotoreportáž z úvodních momentů našeho francouzského dobrodružství