|
Všichni
neflyballáci si mysleli, že jsem se zbláznila. Jet takovou dálku až
do Katowic jen proto, abych nabíjela box? To nikdo z nich nechápal...a
já se jim vůbec nedivím, Diano ;-). Mě se zas různí lidé ptali,
jak budeme závodit v tom chladném počasí, a koukali jak blázni,
když jsem začala mluvit o hale.
Navíc jsem už týden před odjezdem onemocněla
„polskou flyballovou horečkou“, jejíž projevy všechny kolem jen
utvrdily v tom, že to opravdu nemám v hlavě v pořádku
- celý týden jsem byla taková nějaká vysmátá, po večerech jsem
si za zády z ruky do ruky přehazovala tři tenisáky a nabíjela
je do imaginárního boxu... Jak
se zdá, u každého měla ta horečka jiné příznaky – já se zase
každou volnou chvilku biflovala mezinárodní i americká flyballová
pravidla a v noci jsem se budila hrůzou, že si uříznu mezinárodní
ostudu, až budu to mistrovství pískat.
Konečně tu byl den D a já, obtěžkána
zavazadly, dorazila na Opatov. V tu chvíli jsem však vůbec netušila,
jak NEZAPOMENUTELNÝ víkend mě čeká... V partě stejně trhlých lidí opravdu není o
nezapomenutelné zážitky.nouze
 .
|
|
|
|
|
Wyrážíme
do Polska...
Sraz
naší flyballové výpravy byl naplánován v 9:45 na Opatově (tam, odkud
obvykle odjíždí agiliťácká reprezentace). Ve skutečnosti někteří přijeli
až po desáté a nejmenovaná nejmladší účastnice (ano,
Kristýno, je řeč o tobě ;-)) dokonce ani ne na Opatov... Nicméně
jsme se nakonec všichni našli a vesele vyrazili na cestu.
Naše kolona
(která většinu cesty vůbec nejela
jako kolona)
čítala jeden osobní vůz Volkswagen, jeden Volkswagen v provedení
tranzit a jeden Ford Tranzit. Celkem 13 lidí a 9 psů, tedy 21 hlav (a 62 nohou
).
To už vydá na jednoho slušného draka.
Na
Moravě někteří z nás obdivovali jmelí
na okolních stromech, někoho (třeba
Dianu, která ho poprvé v životě viděla neutržené a nepozlacené) fascinovalo
natolik, že neváhal a dokonce si ho vyfotil... Já
si totéž prožila zhruba před deseti lety.
Jen jsem ho neměla čím vyfotit. Dlužno přiznat, že jmelí je docela vděčný objekt k fotografování,
neboť nikam neutíká, neprotestuje či neposílá fotografa kamsi... Dokonce
jsme vypozorovali, že čím více jedeme na sever, tím více jmelí potkáváme!
To bude zřejmě pozitivní vliv ostravského ovzduší.
Při jedné zastávce
proběhla diskuze o ubytování na pokojích, čili o tom, kdo s kým bude
spát. Dozvěděli jsme se vskutku šokující skutečnost – Ivaně V. je
jedno, s kým spí...!
A
přitom ta paní působí takovým slušným dojmem !
|
Jmelí,
co nikam neutíkalo a nechalo se bez odporu vyfotit.
|
|
|
Wýtejte
w Katowicích...
Po
Polsku už jsme cestovali společně. Jako team leader kolony byl zvolen
modrý
Volkswagen řízený Zbyňkem Chalupníčkem, znalcem polských poměrů,
a tak osud všech ostatních v koloně závisel především na něm.
Zbyněk se odvážně rozhodl dojet rovnou k hale, kde by si nás
Poláci mohli vyzvednout. A tak jsme bloudili a bloudili... Zvláštní na tom je, že tenhle dojem o
bloudění měli zřejmě všichni kromě Zbyňka a mne coby navigátora... Já
naopak tvrdím, že jsme jeli k hale nejkratší možnou cestou a
že absolutně nechápu, jak je možné, že k ní Zbyněk trefil. Znervózněla jsem pouze jednou – když
jsme zastavili na křižovatce na červenou a přímo na nás se čelně
řítila tramvaj. Že to dobře dopadlo, jste asi poznali podle toho, že
píšu tyhle poznámky.
Halu
jsme nakonec našli, ale těsně před ní jsme uvízli v koloně a
dlouho čekali. Měli jsme toho už docela dost a Míla to výstižně
komentovala slovy: „Tady jsme odsouzeni k zániku...“ To jsme
ovšem ještě netušili nic o tajném katowickém podsvětí, na které
jsme za okamžik narazili – na jedné ceduli u hlubokých výkopů (glebokie
wykopy) totiž stálo: CESTA DROGOWA! Při podrobnějším průzkumu
Katowic jsme zjistili, že tu není silnice, kde by něco nekopali...teď
už nám bylo jasné, proč tomu tak je! Někdo
holt hledá v zemi poklady, jiný zase drogy.
|
|
Hotel Skaut,
kde jsme bydleli, jedli, spali, pili...
|
|
|
|
|
Navečer
jsme se ubytovali v krásném hotelu. Jmenoval
se sice Skaut, ale když pomineme velmi podivný systém prostěradel, na kterých
jsme usínali a BEZ NICHŽ
jsme se ráno probouzeli,
byl velmi civilizovaný a pro nás pejskaře až nezvykle luxusní. Pokoje
byly vážně skvělé, mě osobně nejvíce fascinovala koupelna (kdo viděl
tu, co mám doma, která je stále před rekonstrukcí, jistě pochopí...). Ano,
my, co bydlíme v paneláku z šedesátých let minulého století, máme
pro tvé pocity VELKÉ pochopení .
Dneska jsem se dozvěděla, že náš panelák patří do památkového fondu!!!
Dokonce i televizi jsme tam měli (na pokoji, ne v koupelně),
bohužel jen s jedním polským kanálem. Televizním
kanálem. Jiný kanál, kanál odpadowy, byl naopak v koupelně. To nám
však nevadilo, neboť, jak jsme zjistili, polštině se dalo docela dobře
porozumět. Např. co znamená „ani gřip“ nám bylo jasné okamžitě.
Trochu nás pak šokoval večerníček, který se díky jistým výrazům záhy
změnil na večerní pornofilm... Stručně
objasním: babička „šukala przed domom“.
Ovšem mě nejvíc uchvátila nedělní
ranní bohoslužba, kterou tento kanál nabízel zřejmě v plném rozsahu.
Shodly jsme se na tom, že polský kněz, který ji vedl
a předzpěvoval, by rozhodně nemohl
být SuperStar. Ani polskou, ani českou.
Problém,
že nám do pokoje pořád odněkud táhne, byl odstraněn zavřením okna. Ale
stejně tam táhlo snad všude...v noci totiž
napadl sníh a teplota klesla hluboko pod bod mrazu!
|
Ne
každý má tak nablýskanou koupelnu i doma...
|
|
|
Weczer
zaczíná...
Kdo
si myslel, že uvítací schůzka s Poláky bude něco oficiálního a
jenom o flyballu, ten se šeredně mýlil. Poláci nás překvapili svou vstřícností
a štědrostí, a tak...
|
|
|
|
|
|
...pili Dreamsové...
|
...pili Hoptropové...
|
...pil i Leo...
A
co když jenom hledal křídla?
|
...a pila i polská borderka!
|
|
Někteří
z nás se do postele dostali až po půlnoci... Na závěr jsme se
shodli, že Poláci jsou srabi, protože nás opustili už kolem jedenácté.
Někdo
chlastal, někdo pracoval...mě si pořadatelé přivlastnili hned po
slavnostním přípitku a následovalo něco jako celodenní školení
rozhodčích zhuštěné do 2,5 hodiny. Naprosto upřímně jsem zbytku
české výpravy záviděla, že si může užívat, zatímco já makám!
Ve
stavu naprosté opilosti (kdy se jistá kapitánka družstva opravdu jen
stěží držela na nohou) došlo k tajné dohodě mezi kapitány
obou českých družstev: Dream´s Family porazí Hop Trop Prague
2:1... No,
nevím, jak to bylo s tou opilostí, ale ve chvíli, kdy jsem se vrátila
ze „školení“, mě všichni dosud přítomní Češi stále ještě
bezpečně poznali a dokonce i věděli, jak se jmenuju. Což bylo fajn,
protože já to po té vědomostní nalejvárně s rozhodčími už
málem nevěděla. |
|
|
W
sobotu...
V sobotu
ráno jsme při překládání věcí z auta do auta zjistili, že
jsme doma zapomněli druhý box! Co teď? Jak budou mezi sebou závodit
naše družstva? „No to je prdel,“ okomentovala to výstižně Ála.
„To si
ze mně děláte srandu?!?“ komentovala jsem to já. Nakonec
bylo dohodnuto, že se buď někde půjčí podobný box, nebo Dreamsové
vyhrají kontumačně, a s tím jsme se vydali k hale.
Hala
byla úžasná – byli jsme ubytováni v šatnách jako opravdoví
sportovci (až na to, že se obě naše družstva okamžitě
vzbouřila, že v žádné blbé šatně nebudou, protože je to
daleko k dráze, a raději se přestěhovala na tribunu) a
při vstupu do její hlavní části, kde měla být postavena flyballová
dráha a kde byly rovněž výstavní kruhy – to vše obklopeno
tribunami, se mi takřka rozklepala kolena a říkala jsem si, jak by se
mi teď strašně hodil ten fernet, který jsme včera, bohužel, všechen
vypili... Ano, taková tam vládla atmosféra. Jo
jo,
bylo to opravdu úžasné – zatímco všude kolem byla šedivá zašlá
podlaha, v prostoru, kde se mělo běhat, se skvěl jarně
zelený umělohmotný
trávníček. |
|
|
|
Dráhy
se pomaličku rýsují, ještě přidat box na levou dráhu a můžeme
začít...
|
|
|
|
To, co následovalo
po slavnostním zahájení, se dá jen těžko popisovat...to se musí
zažít! Všechno šlo tak strašně rychle, že jsem kvůli neustálému
nabíječování Hoptropům a sbírání míčků Dreamsům ani neměla
moc času na pozorování úžasné práce pani sendziny... To
je řeč o mně, kdybyste to náhodou nepochopili...mně třeba trvalo několik
hodin, než mi došlo, že ten divný termín neznamená „svatý pudlík“
(=Saint Gina, čti sentdžína), ale „paní rozhodčí“. A s časem
jsem na tom nebyla o moc líp než Diana, dokonce jsem přemýšlela,
jestli nemám pořadatele požádat o plenky Pamper´s ;-). Kromě toho,
co na dráze vyváděla
jednotlivá
družstva, jsem si ještě musela hlídat všechny čtyři polské
rozhodčí a „fotokomůrku“ (rozuměj EJS), která vykazovala některé
poměrně zásadní nedostatky (jako že se chybný start rozsvěcel ve
chvíli, kdy byl pes už dávno u boxu, a v neděli se dokonce
nerozsvěcel vůbec). Zbyněk Chalupníček coby spoluautor českého
EJS jen nevěřícně kroutil hlavou - on si to ovšem mohl dovolit.
Velkou událostí
se stal druhý rozběh Hoptropů, kdy nastoupili proti Dreamsům. Hop
Trop Prague totiž zvítězili nad
Dream´s Family! Bodejť
by nezvítězili, když chudáci
Dreamsové v tomhle rozběhu
běželi na vypůjčený box! Ta jejich zarputilost a bojovnost, s jakou
odmítli souboj s Hoptropáky vzdát bez boje, byla opravdu neuvěřitelná.
|
Dream´s
Family aspoň zezadu...
|
|
|
|
