4. Giessener Cup, Giessen 3.9.2006

Aneb jak Hop Trop Mix zvítězili 

a Knedlík zůstal celý 

Článek Míly Vrbové doplněný modrými poznámkami Katky Meierové. 

Fotky jsou z Mílina digitálu, další fotky najdete (jako obvykle) u Seemannů na adrese www.borderky.cz

Sobota 2.9.2006

V 9,30 h se scházíme na parkovišti u polikliniky Plaňanská (Chalupníčkovic family i s mojí maličkostí  dokonce v  9.15). Všechny naše věci (kterých není vůbec málo, protože s sebou letos vezeme stany, spacáky apod.), pejsky i sebe bychom měli naložit do přistaveného Volkswagenu Transporter (laskavě zapůjčeného firmou Auto Jarov, které tímto děkujeme) a Renaultu Espace. Stačí mi jeden pohled na dvě obrovské klece se psy zabírající naprostou většinu zavazadlového prostoru Transportéru, abych propadla hluboké skepsi. Tam se přece v životě nemůžeme vejít!!!

„Tssss, tam je místa!“ oponuje mi Jitka, stoupá si vedle klecí a hned vymýšlí, co kam dáme. Vzápětí jí z úložného prostoru čouhá už jen pozadí :o).

Po deseti minutách musím připustit, že měla pravdu, a že se do Transportéru opravdu v pohodě vejdeme. Všichni psi patřící do tohoto auta, tedy Jim, Fessy, Terry, Abby a Flerátko, jsou vzadu v klecích, a my (tedy Martina, Tomáš, Šárka, Jitka a já) máme uvnitř vozu docela dost prostoru na nohy apod.

U Chalupníčků v Renaultu jsou na tom o trošku hůř – v zavazadlovém prostoru sice nemají klece se psy, ale zato vezou box a hlavně EJS, které si na jaře objednal Wilfried a spol. Nicméně i Tim, Jackie, Zbyněk, Petra, Lucka, Dan a Katka se do auta vejdou (jen Daneček, jak se záhy ukáže, mlátí polovinou hlavy do tyče, která patří k EJS), takže po krátkém váhání (nakládání skončeno o celé čtvrt hodiny dřív, než jsme plánovali – co s tím budeme dělat?) nasedáme a vyrážíme směr Giessen... tedy nejprve směr Jižní spojka, kde si odstojíme kus nekonečné kolony, než se Martině podaří ji objet a vyjet na dálnici směr Plzeň.

„Kdy už tam budeme?“ fňukla Šárka v půli cesty mezi Prahou a Plzní.

V Renaultu mezitím propuknul turnaj ve Scrabble.

Krátce po poledni přistáváme u poslední benzinky před hraničním přechodem Rozvadov. Napájíme autíčko i sebe, obědváme, venčíme pejsky a čekáme na Chalupníčky, kteří dorážejí cca po půl hodině. Po další půl hodině psádky opět nasedají do vozů, tentokrát však sedí Daneček za řidičem a tyč od EJS je lechtána Lucčiným čírem.

Dál jedeme pro jistotu společně, neboť v Transportéru máme hned dvě navigace (tu Martininu průběžně kontroluje Tomáš se svým přístrojem), zatímco u Chalupníčků mají „pouze“ Petru s mapou :-).

Taková navigace, s tou vám je legrace!

„Jeďte 80 kilometrů po silnici,“ radí nám ženský hlas z přístroje.

„A po čem jinym asi?“ čertí se Jimová. „Po prdeli?!?“ 

U nás se zase „čertí“ Zbyněk na navigaci a čas od času zaúpí: „Kam to ta Jimová zase jede?“

„Navigace je skvělá věc. Když se chceš pohádat, není nic lepšího,“ konstatuje spokojeně Šárka.

Přínos navigace řešíme značnou část cesty. V určitých momentech je totiž ta ženská uvnitř krabičky až nepříjemně sveřepá a posílá nás někam, kam vůbec nechceme. V konečném důsledku – po zadání správné ulice v Giessenu – nás ale krátce po šesté hodině večerní dovede až na místo. Aby to však Martina, která statečně odřídila celou cestu, neměla až tak jednoduché, číhá na ni u vjezdu na cvičiště ještě jedno úskalí, kterým jsou poměrně úzká vrata. Zatímco se jimi marně snaží projet, pět lidí jí ukazuje směr, samozřejmě každý nějak jinak... Nakonec za volant sedne Daneček a je to vyřešeno.

Na vyhraženém místě stavíme nejprve čtyři stany na spaní a pak i velký „společenský“ stan, u čehož je největší zábava.

„Sedmička je nahoře,“ tvrdí nám Lucka. Nikdo neprotestuje, dokud si Zbyněk nezačne přepočítávat zuby a neprohlásí, že mu vlastně sedmička už dávno chybí.

Při té příležitosti zjišťujeme, že Tomáš zapomněl vzít kameru, a já jsem ji nevzala proto, že ji přece bere Tomáš, takže komedii na téma „jak správně postavit stan 3x6 metrů“ nakonec Šárka točí jenom na mobil. Ale protože jsme děsně šikovní, stan za pár minut stojí a zbývá ho jen ukotvit.

„Dáváme spodky,“ velí Tomáš k předposlední operaci.

„To je blbý, já mám dneska tanga,“ kňourá Katka.

„Tak tam dávej tanga,“ nenechá se zblbnout Tomáš.

Večer se nese nejprve ve znamení lekce v házení frisbee a posléze ve znamení německého piva, italské pizzy a naší družby s německými kolegy. Závěrečným zlatým hřebem je Wilfried a jeho „banana milk“. Přípravě tohoto strašlivého nápoje můžeme dokonce přihlížet, neboť Wilfried s tím nedělá žádné tajnosti a jako zkušený barman manipuluje s mixérem, banány, bílým rumem, ledovou tříští a kdo ví čím ještě. Po jarním šavlovém tanci v Trmicích někteří z nás jeho drink rovnou odmítají, jiní si berou „jen tak na ochutnání“, a vzápětí prohlašují, že jdou spát. Koneckonců, neděle bude náročná a kdo ví, jestli se Wilfried nesnaží o likvidaci konkurence... i když prý tentokrát nebude běhat s Amazonkami, ale s jakýmsi východo-německým družstvem, které přijelo na svůj první flyballový turnaj. Předtím však ještě Jitka stíhá drknout do lahve s pivem, která je sice pohotovou Lucčinou rukou zachycena, nicméně pivo uvnitř to nehodlá tolerovat a cáká na všechny strany :o).

Hygienické podmínky na giessenském cvičáčku jsou... (kromě výše zmíněné pivní sprchy)… ehm, no řekněme, že nic moc. Vodu máme akorát tak v kanystru pro psy, a když si chceme vyčistit zuby, nezbývá než zalézt za stan a plivat tam pastu na deseticentimetrové slimáky. Ti se za to některým pomstí tak, že jim v noci vlezou do boty :o). Dva Toi Toi záchody jsou pak častým námětem našich debat, a to nejen proto, že se během nedělního dopoledne zcela zaplní...

„Hele, poďte už mluvit o něčem jiným, jo?“ navrhuje několikrát během víkendu Šárka. „Mám už hoven až nad hlavu.“

Neděle 3.9.2006

Po překvapivě teplé noci se budíme do zataženého rána. Mám s sebou sice svůj kouzelný červený deštník, ale potvrzuje se moje obava, že na území Německa neúčinkuje. Před polednem se zhruba na dvě hodiny se spouští pořádný lijákodéšť. Ještě že většina z nás pro jistotu sbalila stany už po ránu...  jen naše společenská místnost zůstala otevřená, a tam se také všichni uchylujeme.

Turnaj nabírá už ráno pořádný skluz, protože náš oblíbenec Knedlík, který má část turnaje jako hlavní rozhodčí posuzovat a má také měřit psy, s Amazonkami neskutečně dlouho staví dráhy. Měření samo o sobě je komedie, která ve mně vyvolává pochybnosti, zda Knedlík vůbec ví, jak s oním laserovým přístrojem manipulovat, anebo zda se dokonce nesnaží naměřit našim psům úplně jiné výšky. Necháváme změřit jenom „snižovače“, tedy Jackie, Tima a Fessy, ale u každého následuje de facto stejná scéna: Knedlík zavelí psovodovi, aby natočil psa jiným směrem (ať pes stojí jakkoli, vždycky je to špatně), pak přiloží psovi tyčku na kohoutek a čeká... a čeká... a pořád čeká... dokud to psa nepřestane bavit a nepohne se nebo se nepřikrčí. Už jsem začínala mít obavy, že než Jackie změří, tak bude mít chuděra za krkem důlek. Pak se Knedlík zeptá své ženy, která naměřené výšky zapisuje a kontroluje, kolik že centimetrů má ten pes uvedeno v přihlášce, načež nechá psa narovnat, znovu přiloží tyč k jeho kohoutku a po dlouhém váhání a předstírání ingeligentního výrazu (bojím se použít v souvislosti s ním slovo „přemýšlení“) vítězoslavně oznámí... ano, přesně tu výšku, kterou jsme uvedli do přihlášky, kterou mají naši psi v licenci a kterou mu předtím poradila jeho žena :-)).

Běhat se začíná lehce před desátou dopolední, a to ve třech divizích. „Naši“ první divizi bohužel posuzuje právě Knedlík, ale jsme na to připraveni a perfektní koordinací přípravných prací mu znemožňujeme jeho oblíbenou fintu, kterou už na nás vyzkoušel na přechozích turnajích - vydusit nás na tom, že jsme nestihli rozběhat psy v oněch dvou minutách určených na přípravu. Nebo že by to byl ve skutečnosti důsledek Klářiny důsledné „domluvy“ na evropském šampionátu? ;-) Ani to nelze tak úplně vyloučit...

Druhou divizi posuzuje šéf všech giessenských družstev Gunter Mattes a třetí jakýsi Jens Burkhardt, kterého neznáme – toho během odpoledne na několik rozběhů vystřídá plešatý Tom zvaný Mr. Proper.

1. divize, ve které závodí naše kombinované družstvo, je letos o poznání zajímavější než vloni, protože je v ní kromě nás ještě dalších pět družstev (to vše prý kvůli nám, abychom si pořádně zaběhali :-)). Ráno z nich známe jen Ball-Amazonen, ale během dne přicházíme na to, že proti nám závodí i třetí nejrychlejší německé družstvo 16 Paws of Power. Další tři družstva běhají časy přes 20 sekund a teorie říká, že bychom na ně měli mít, i když nepoběžíme v nejsilnější sestavě.

Round Robin, který se běží na tři běhy, zahajujeme proti Ball-Amazonen, a tedy rovnou v nejsilnější sestavě: Fessy-Jim-Terry-Jackie. Šárka má trochu problém srovnat se s německým EJS a jeho startovními světly (Knedlík má zase problém se znamením - zatímco na mě Šárka kýve hlavou, že je ready, vykládá si to Knedlík po svém a domnívá se, že to mrkání bylo na něj) a vůbec se celé družstvo ještě sehrává (koneckonců spolu zatím běželo pouze na čtvrtečním tréninku), takže první rozběh prohráváme 1:2. Amazonky nám nicméně děkují, protože díky nám opět vylepšili německý rekord, tentokrát na 18,62 sekundy.

V následujícím rozběhu, který jdeme proti 16 Paws of Power, se už ale naše družstvo „chytá“ a dostává se na skvělých 18,59 sekundy. A to ještě Jackie stihla cestou do cíle „zabít“ míček! Když jsem viděla její vyhozenej zadek vysoko do vzduchu, tak jsem se jen modlila, aby jí to nevyneslo z dráhy. Taky na mě padly obavy, že když takhle „vraždí“ už v prvním rozběhu, co bude asi předvádět odpoledne? Docela slušná odpověď na předchozí rekord Amazonek... Netrvá dlouho a slétají se k nám gratulace, povětšinou právě od Amazonek... a mně to prostě nedá a tvářím se, že takové časy přece běháme BĚŽNĚ :-)). Protože jakkoliv by náš čas znamenal nový německý rekord, k českému rekordu nám ještě celá jedna desetina chybí :-(.

Do dalšího rozběhu proti Peiner Turbo Eulen měníme sestavu na Fessy-Jim-Abby-Tim, což sice znamená vyšší překážky (30 cm), ale i tak jsou ve výsledných časech dvě „devatenáctky“ a vítězství je opět naše.

Proti Fast 4ward necháváme odpočívat Fessy a Jima a nastupujeme v sestavě Terry-Jackie-Abby-Tim. Znovu vítězíme, ale má to jeden malý háček – odpočívající Jim si mezitím v kleci „ustlal“ Jitčin červený polštářek, který se mu podařilo (neznámo jak) propasírovat mřížemi jeho klece... Polšťářek je na vyhození a Jim přistižený při činu se tváří jako nejtýranější pejsek na světě. A Jitka nemá slov a jen nevěřícně zírá na poloviční polštářek :o).

Do posledního RR rozběhu proti Master of Balls nasazujeme již vyzkoušenou sestavu Fessy-Jim-Abby-Tim, a protože se našemu soupeři v dosavadním průběhu turnaje zatím jen zřídka povede dokončit běh, volíme běhy na jistotu, s několikametrovými rezervami na střídačkách. I to nám stačí k vítězství 3:0.

Pozoruhodné na dopoledních rozbězích je to, že jakmile začne pršet, hrají Günter (Knedlík) a Gunter (Mattes) hru na dešťového panáčka a panenku... zatímco Knedlík zalézá pod stan pro startovní rozhodčí a tváří se, že startovním rozhodčím je na tomhle turnaji odjakživa, Gunter nastupuje na pozici hlavního a píská naši divizi. Jakmile přestane pršet, Knedlík vylézá a vrací se na své původní místo. Inu, asi je třeba dát pozor, aby se Knedlík nerozpustil :-). Nebo má Knedlík obavy, aby nebyl ještě víc slizkej :o)

V pauze mezi Round Robinem a Double Elimination mám zajímavou debatu s Andreasem z Ball-Amazonen (to je ten, co utíká přikrčenej jako skřet a řve přitom jak hysterická ženská, kdykoliv běží jeho pes od boxu :o). Jejím námětem je Jim, tedy v Andreasově mluvě „ten skvělý pes, který běhá ve vašem druhém družstvu na druhé pozici a běhá pod 4 sekundy.“ Ukazuju mu onoho skvělého křížence zavřeného v kleci v autě, ale Andreas to odmítá se slovy, že to není on! :-) Znovu rekapituluju, kteří psi za nás na Evropě běhali a že na druhé pozici v Prágách opravdu nebyl nikdo jiný než Jim... stejně mi to nevěří :-). Uvěří až během odpoledních rozběhů, kdy ho vidí na dráze, a pak zoufale krčí rameny: „Když on ale v té kleci vypadal jinak!“ V tom mu musím dát naprosto za pravdu... kdo ještě neviděl Jima v kleci, nechť se někdy podívá a srovná tu týranou chudinku s oním suverénem řítícím se k boxu...

Double Elimination, které se běží na dva vítězné běhy, začíná krátce po druhé hodině odpolední. Jelikož se nám podařilo v Round Robinu zvítězit se ziskem 24 bodů a s časem 18,59 sekundy, můžeme si užívat ten luxus a sledovat naše soupeře, jak se mezi sebou perou v prvním kole. My totiž do dění vstoupíme až v kole druhém, stejně jako Amazonky, které skončily se 16 body a s časem 18,62 s na druhém místě.

Naším soupeřem jsou Peiner Turbo Eulen, proti kterým nasazujeme stejnou sestavu jako dopoledne, tedy Fessy-Jim-Abby-Tim. A opět jsme úspěšní a po profesionálním výkonu postupujeme do dalšího kola, kde máme narazit na vítěze souboje 16 Paws of Power versus Ball-Amazonen. Tak nějak předpokládáme, že zvítězí Amazonky, ale 16 tlapek ukazuje, že nejsou žádná ořezávátka a pěkně svému soupeři zatápí. Amazonky jsou však přece jen lepší a brzy už se těší na souboj s námi...

Nasazujeme sestavu Fessy-Jim-Terry-Jackie a jdeme do toho naplno, s krásnými střídačkami a rychlými běhy, výsledkem čehož je zopakování ranního času 18,59 s a... konečně i vítězství!!! Od jarního Eager´s Cupu jsme totiž Amazonky neporazili...

Jsme ve finále a můžeme v klidu čekat na soupeře, který vzejde ze souboje Amazonek s Fast 4ward. Zatímco předvádím na Flérince, kterou jsem s sebou vzala za účelem „otrkání se dlouhou cestou“, jak správně rozcvičit a protáhnout psa (největší úspěch má kroucení ocáskem, při kterém Tomáš radí Šárce, aby vše bedlivě sledovala, páč tento cvik se mu obzvlášť líbí :o)), Amazonky na dráze potvrzují, že nadarmo nejsou nejlepším současným německým družstvem. Čeká nás s nimi tedy opakovaný souboj, máme ale značnou psychickou výhodu, neboť jsme zatím bez prohry a naše nejrychlejší sestava se srovnala k perfektním výkonům. A jak známo, úspěšná sestava se nemění... neměníme ji tedy ani my.

Finále se běží na tři vítězné běhy, z nichž první dva vyhráváme čistým během. Oba souboje jsou vyrovnané od prvního do posledního psa a člověku se až tají dech, když sleduje parsonku Jackinku soupeřící s borderkou na druhém dráze... Jakmile totiž Katka zahvízdá, Jackie se vší silou odrazí od boxu, metelí zpátky do cíle, co jí nožičky stačí, a pokaždé je o půl metru až metr rychlejší než borderka!!! Další motivace pro Miniflitzers, kteří až při spatření našich družstev pochopili, že malý pes automaticky neznamená pomalý pes... (asi i díky tomu se někteří jejich pejsci od Eager´s Cupu zrychlili)

Ve třetím finálovém běhu drama vrcholí – Amazonky mají chybu a naše vítězství se už zdá jasné, ale mezi druhou a třetí překážkou najednou padá Jackince míček (překvapivě to není vražděním, zkrátka jí jen vyklouzl) a ona dobíhá do cíle bez něj! Tak honem - kdo stihne chybu dřív opravit? Katka bleskově otáčí Jackie, posílá ji zpátky na dráhu... na jejímž druhém konci Daneček ještě bleskověji nabíjí, a tentokrát je to bez jediné chybičky, v cíli jasně před Amazonkami! Vítězství je naše :-)! Radujeme se a přijímáme gratulace ke skvělému výkonu, nejen od Amazonek, ale i od dalších družstev. To, v co jsme tajně doufali, se stalo skutečností a HopTropové (byť s lehce pozměněným názvem a sestavou) de facto obhájili loňské prvenství v turnaji. Tak ještě jednou vyhrát a putovní pohár je definitivně náš, jak neopomněli naši němečtí hostitelé zdůraznit :-D.

Po vyhlášení výsledků  předáváme Amazonkám a Gunterovi po soudku Budvaru s plyšovou opičkou jako poděkování za krásný turnaj... a on krásný opravdu byl, alespoň mně se tedy líbil minimálně stejně jako vloni. Přestože na něm zdaleka všechno nefungovalo s pověstnou německou precizností, skvěle jsme si zaběhali a celý turnaj jsme si docela slušně užili. Knedlík ale letos celkem překvapil a dokonce se i jednou usmál, jen jsem nevěděla, jestli se mi udělá zle hned nebo až později).

„Máte nejen vynikající psy, ale i vynikajícího inženýra,“ uznale mi řekl Boris, manžel jedné z Amazonek, když Zbyněk Chalupníček už nějakou tu chvíli předával Gunterovi a spol. své krásné a dokonalé EJS. Nezbylo mi než se usmát a říct, že to samozřejmě dobře víme, jaký poklad v něm máme... :-). Vždyť kde bychom byli bez něho a bez jeho EJS?

Krátce před sedmou hodinou večerní, tedy ještě za světla, opouštíme giessenský cvičák a vyjíždíme směrem k domovu.

„Otočte se do protisměru,“ radí nám ženský hlas z krabičky v okamžiku, kdy projíždíme oněmi problematickými úzkými vraty.

„Trhni si nohou,“ nedá se zviklat Martina a plynule vyjíždí.

To už i Zbyněk  zjišťuje, že je tam jednosměrka, a nastává synchronní otáčení aut.

Vzápětí se však nechá tou ženskou ukecat ke kratší cestě přes bývalé východní Německo (a Zbynďa opět úpí, kam že to ta Jimová zase jede, ale je pokárán Petrou, že slíbil, že už jim do toho nebude mluvit :o), takže cestu domů máme i s vyhlídkovou jízdou po severočeských nevěstincích :-D. Martina a Tomáš, kteří se v řízení Transportéru tentokrát střídají, jsou však velmi stateční a díky nim dorážím domů v půl třetí ráno...  v lijáku, který jako by tomu giessenskému z oka vypadl :-(.

No, bylo to krásné a bylo toho dost... ale kdybych tam měla jet znova... no jasně že bych jela!!! :-)) A tak na závěr děkuju všem, díky nimž pro mne bude tento víkend nezapomenutelný, a doufám, že si to příští rok zopakujeme :-)... a to nejen pokud jde o účast, ale i pokud jde o výsledek. Se závěrem nezbývá než souhlasit, byli jste všichni super!!!

M.V. +K.M.