Letošní letní flyballové soustředění konající se v krásném prostředí trmického cvičáku mělo pro některé z nás (Mílu, Álu a mě) podobu šestidenního flyballového maratonu. První dva dny a den poslední patřily přípravě družstev jedoucích na Mistrovství Evropy do Francie, prostřední tři dny vyplnil výcvik mírně pokročilých a pokročilých flyballáků. Meteorologové předpovídali vedro na padnutí a bohužel, nemýlili se. I já, která jinak stěží vypiju jednu láhev minerálky za den, jsem za těchto podmínek lámala rekordy! Ano ano, musím potvrdit, že Diana vypila za čtyři dny celých šest lahví Korunní! To je u ní opravdu historický rekord :-). Ostatní se zuřivě vrhli na pivo paní Hainzové. Chudák paní Hainzová – po té naší jablíčko-švestkovo-fernetové smršti na Eager´s Cupu se zásobila v tomto duchu, a my tentokrát pili jedno pivo za druhým! Ale dost už úvodního povídání, vezměme to hezky od začátku...

Den 0. – neděle 9.7. 2006

Před druhou hodinou odpolední jsem s těžkým srdcem a neméně těžkým batohem na zádech opustila svoji kerní smečku a se dvěma jejími vzorky v podobě Alpa a Borinky se vydala na cestu do Malešic (kde bydlí Míla :-). Tam nastalo velmi náročné nakládání a skládání věcí do auta, neboť jeho kufr již okupoval flyballový box, tři balíky lahví s nealkoholickým pitím a několik dalších nezbytností, k nimž se ještě mělo přidat pět psů, dva lidé a jejich zavazadla. Ač to zpočátku vypadalo všelijak, vše se nakonec podařilo úspěšně naložit, a hurá do Trmic.

S pomocí několika dalších letňanských flyballáků, kteří stejně jako my dorazili na místo už v neděli, byly navečer postaveny dráhy. Pan Pythagoras by měl radost – všude samý pravý úhel, samá úhlopříčka... ale musím uznat, že výsledek nebyl vůbec špatný. Ech... na papíře jsem tento systém stavění drah už jakž takž pochopila, ale když to vidím v praxi, beru nohy na ramena a přenechávám to inženýrům ;-).

Následovaly skvělé grilované steaky, díky nimž jsme se tady poprvé a vůbec ne naposledy docela slušně přejedli... Podtitul příštího fb. soustředění v Trmicích bude znít „velkovýkrmna u paní Hainzové“.

Den 1. – pondělí 10.7. 2006

První noc v Trmicích se bohužel pro mnohé stala spíš nocí hrůzy než časem odpočinku. Kvůli komáří invazi chudák Míla a Martina Jimová nespaly skoro vůbec. Martina, kterou jsme našly ve společnosti cigarety už časně ráno sedící venku, to komentovala slovy: „To byla noc plná vášní – každou chvíli jsem byla vopíchaná...“  Zdá se mi to, nebo se naše reportáže postupně stávají mládeži nepřístupné? ;-) Skončilo to nakonec hromadnou objednávkou repelentů u paní Hainzové.

Kromě báječné snídaně byla dalším bodem programu prezence a řešení jídla a ubytování. Každý účastník musel usednout před maturitní komisi ve složení Míla=zkoušející, já=přísedící, kde ho čekalo několik záludných otázek typu: „Chceš i úterní večeři? Bude grilované kuře!“ Většina maturantů si vedla docela dobře, jen Markéta K. a Markéta Š. se bohužel musely dostavit k opravné zkoušce... :-)) To je tak, když někdo neví, co chce, anebo když dokonce chodí před maturitní komisi bez peněz :-D.

Jednotlivé rozběhy družstev byly prokládány rozborem odběhnutých běhů na videu, což způsobilo další veselí. Někteří kameramani (v jádru zřejmě zanícení botanici) se totiž zároveň nadšeně pustili i do natáčení cyklu „Ze života pampelišek“, případně natáčeli sebe navzájem... Promítání videí probíhalo v klubovně, kam také někteří připravili jako občerstvení skvělé zákusky ze své kuchyně. Nebylo proto divu, když se Martina Jimová pro jeden takový vydala a se slovy: „Honí mě nějaká mlsná...“ začala šátrat pod něčím, co se zdálo být utěrkou. Jaké však bylo její překvapení, když tam místo zákusků nalezla Mílin videopřehrávač, takto důmyslně zabalený... To nebyla utěrka, ale povlak od polštáře :-D. A nejhorší na tom bylo, že jsem to video táhla zbytečně, protože místní televize neměla připojení na scart :-(.

Navečer proběhlo vyhlášení soutěže o největší počet OKů při střídání psů a největší počet nejlepších startů (počítaly se starty do 0,1 sekundy). Celkem 6 OKů pomohlo k vítězství Jitce S. s Angee, nejlepším startérem se stala Lucka P. s Terrykem. Stejný počet dobrých startů měla i Šárka s Feskou, ale jelikož na to měla dvojnásobný počet pokusů, vítězství připadlo Lucce. Té se o den později povedl přímo historický start – 0,000 s! V té chvíli nevěřil vlastním očím ani pan Pythagoras Světýlko ;-). Pak následovala bojová porada o naší výpravě do Francie - co kdo vezme s sebou, kdo co nemá nebo má, kolik na to všechno peněz, jaký bude zasedací pořádek.... Otázku, kdo bude s kým spát, jsme naštěstí vyřešili už dříve ;-).

Den 2. – úterý 11.7. 2006

Druhá noc již nebyla tolik komáří (Diffusil zabral!), ale spaní také příliš nepřála. To příšerné vedro... nahoře v budově, kde jsme spaly, bylo totiž v noci mnohem hůř než ve dne. Stejně jako každé ráno jsme se však i ten den s Mílou odhodlaly k rannímu běhání, nad čímž většina ostatních jen nevěřícně kroutila hlavou a nikdo se kupodivu nechtěl přidat...

Dopoledne i odpoledne běhala družstva současně na obou drahách jako na turnaji, po doběhu nechyběl ani rozbor videa. Navečer, po skvělých grilovaných kuřatech, bylo soustředění slavnostně ukončeno, účastníci se rozjeli do svých domovů... ale to už začali přijíždět někteří z mírně pokročilých a pokročilých, které čekaly následující tři dny cvičení.

Lehce před půlnocí jsme se s Mílou a Álou uložily ke spánku a vůbec netušily, jaká noční romantika nás ještě čeká. O chvíli později totiž ke cvičáku dorazily dvě podezřelé osoby, začaly se tulit k plotu a vůbec očividně vymýšlet způsob, jakým na cvičiště proniknout. Naši psi samozřejmě začali hlídat... Flerátko ze všech nejvíc... no, až po chvíli jsme zjistili, že se jedná o opozdivší se účastníky nadcházejícího soustředění. Vyrazily jsme tedy do noci jim otevřít, pro jistotu všechny tři, aby nás někdo venku nekousl, a s vyděšeným Attilou po boku ;-). Po tomto zážitku, když jsme se uložily zpátky do postýlek a už jsem opět skoro usínala, nás pro změnu vyrušilo docela slušné zahřmění. Při dalším takovém zvuku jsme už startovaly do tmy, tentokrát pro stanové plachty, které bylo nutné pro jistotu složit, aby je neodnesla případná noční bouře. Opravdu vydařená noční bojovka... pak má být člověk druhý den ráno svěží!

Den 3. – středa 12.7. 2006

Po příjezdu ostatních účastníků a krátkém zahajovacím povídání (mé podkladové poznámky pro něj obsahovaly věty jako „nenechat psy rejdit v kytičkách“) jsme se pustili do cvičení. Mírně pokročilí a pokročilí byli rozděleni do čtyř skupin – na shootaře, přechodníky (to ale nemá s češtinou nic společného, neboť se jednalo o pejsky, kteří končili výcvik na shootu a měli v následujících dnech přejít na box), boxaře 1 a boxaře 2 (ty obsadila českobudějovická Alea). V průběhu dalších dnů se tyto skupinky změnily spíše ve jmenný seznam podle toho, jaké pokroky psíci dělali a co všechno s nimi tudíž bylo potřeba ještě udělat.

Část odpoledního programu vyplnilo první kolo soutěže „Trmický dvojboj“, které proběhlo v klubovně. Byla vytvořena tři družstva s docela zajímavými názvy: Nakládané prdelky (kapitánka Iva J.), Kopačky (kapitánka Martina Č.) a Mazlíci (kapitán Filip). Podotýkám, že názvy si družstva vymyslela sama! První bodovanou částí byl flyballový kvíz, druhou skládání flyballového puzzle.

Noční bojové cvičení se tentokrát nekonalo... jen se muselo opětovně rozsvítit, když po Míle  v posteli údajně NĚCO lezlo...:-)) Fakt nevím, co to bylo za potvoru, ale byla nepříjemně lechtavá :-(.

Den 4. – čtvrtek 13.7. 2006

Čtvrteční trénování obohatilo natáčení psíků videokamerou. Tedy abych byla přesná... nejprve tam těch psíků zas tak moc nebylo, Dáša se raději věnovala natáčení krajinek, psovodů, instruktorů, sem tam projel parník ... ale pak už to bylo OK :-). Jeho následné promítání bylo pak velmi zajímavé – zjistili jsme například, že Jack je parson na setrvačník. To se nedá slovy popsat, to se musí vidět... jak on vždycky zatáhne dopředu a Iva ho stáhne dozadu... a on zase dopředu, a Iva zase dozadu... :-D A když Míla na dráze pravila: „Povedlo se ti to, už ho nech!“ Iva hned konstatovala: „To je hrozný... se někomu něco povede a hned má po trénování...“ :-))

Odpoledne bylo zahájeno druhým kolem dvojboje, které se tentokrát konalo přímo na flyballových drahách. Družstvo složené ze tří psovodů běhalo k boxu pro míček a zpátky, na což mělo celkem tři pokusy. Nejrychlejší byly Kopačky – ty totiž zaběhly čas 23,37 s. K nejlepšímu času každého družstva se pak ještě přičetl čas jednoho ze psů tohoto družstva (družstvo si samo nominovalo svého závodníka do této kategorie) a v konečném součtu toho dne opět zvítězily Kopačky, byť jen velmi těsně.

Než se pak začalo trénovat s psíky, nechala jsem se zlákat i já vidinou zlepšení svého loňského rekordu na dráze (6,9 s). Ač jsem tentokrát běhala na box s prohnutou přední deskou (typu boomerang), na kterém jsem nikdy předtím neběhala, povedlo se! Čas 6,76 sekund je teď mým novým osobním rekordem :-)). Bohužel, následky v podobě bolavých svalů určitých partií se opět dostavily v míře nemalé... :-(

K večeři bylo skvělé kuře na paprice, po kterém jsme (stejně jako po každém jiném jídle minulých dní) jen kňučely: „To jsem se zase přejedla...“ Kuchyně paní Hainzové bude pro většinu z nás opravdu nezapomenutelnou :-).

Navečer dorazila paní Kšírečková, kterou pak žhaví zájemci o vodítka, obojky a kšíry dvě hodiny nepustili ze cvičáku. Aleu jsme odtamtud museli doslova vyhnat, neboť se konalo i  vyhlášení celkových výsledků Trmického dvojboje. V něm na třetím místě nakonec skončilo družstvo Kopačky, druhé místo patřilo Nakládaným prdelkám a vítězi se stali Mazlíci. Ti obdrželi velký demižon italského vína, bonboniéru a stejně jako ostatní družstva i polárkový dort.

Den 5. – pátek 14.7. 2006

Ráno nás překvapil docela silný déšť, a tak jsme poprvé za tento týden snídali s Novou uvnitř klubovny. Jelikož jsme ale potřebovali také cvičit, zkusila Míla použít zaklínadlo Vingardium leviosa... a déšť utichl :-)). Zvláštní... ač se považuji za znalce Harryho Pottera a jeho příběhů, v té chvíli mě žádné jiné kouzlo nenapadlo. No, hlavně že to fungovalo! ;-)

Alea ten den běhala jako družstvo (tedy už ne individuálně, ale za sebou, i s pokusem o střídačky) a nutno říct, že na ně byl docela hezký pohled. Největší hvězdou družstva se stala appenzelka Fira, která se krásně srovnala na box do plavecké otočky a něco jako střídačka ji očividně nemohlo rozhodit.

I na dalších psících byl ale vidět velký pokrok. Kladenské borderky už uměly předvést ukázkové plavecké otočky na svém prohnutém boxu, přechodníci Babsi, Jack, Flerátko a Adélka byli na boxu čím dál šikovnější. Jack navíc vytvořil spolu s parsonkou Anitou, kerníkem Alpem a pudličkou Ginny pro nácvik střídání tréninkové družstvo nazvané Mini Nimbus - žádný ze zúčastněných psíků v družstvu nepřesáhl kohoutkovou výšku 34 cm. Shootaři také udělali velké pokroky – od malinkého phaléna až po borderáka Dastyho.

Po odjezdu všech účastníků zavládl večer nebývalý klid. Paní Hainzovou jsme při soukromém tréninku pozoruhodné dvojice Attila-Anita částečně zaškolili do tajů flyballu, a ač Míla vyhrožovala, že se ten večer určitě opije, nakonec si nedala ani tu třešeň, o které jsem si já v tu chvíli myslela, že je to švestka... :-)) Míla totiž pila červené víno, které zbylo po vítězích Trmického dvojboje ;-).

Den 6. – sobota 15.7. 2006

Sobotní den byl věnován poslednímu „předevropskému“ tréninku našich družstev. Tu a tam bylo totiž potřeba vychytat ještě nějaké ty mouchy a mušky a komáry a vůbec. Po odpolední části následovalo sklízení drah, nakládání a balení věcí. S Mílou jsme z Trmic odjížděly jako téměř poslední, opět s plně naloženým autem, unaveny, vyčerpány...

Po vybalení všech věcí začínám balit znova. Cestovní horečka je za dveřmi... u mně je za dveřmi mistrovství Evropy, zatímco cestovní horečka už naplno cloumá mým tělem ;-). Teď už nezbývá než si jen tiše přát, aby při nás na ME stála i trocha toho flyballového štěstí - pro to ostatní  (hlavně tedy pro dobrý výkon) jsme už udělali maximum...

D.V.+M.V.